Ukrajina ve válce povstala jako národ. Došlo tam k národnímu obrození, popisuje reportér Novák

Po únoru 2022 si totiž museli vybrat stranu, na které budou za války stát. „A změnil se tam i jazyk, protože umím rusky, ale teď tam všichni už mluví jen ukrajinsky, což je pro mne míň srozumitelné,“ přiznává v pořadu Osobnost Plus.

Čtěte také

Když Rusko vyhraje, urve si něco málo i z našeho světa. A příště si vezme víc, varuje filantrop Dobrovský

Reportér byl na Ukrajině několikrát, od začátku války třikrát, nejméně šestkrát ještě pak od roku 2014, kdy Rusové mj. anektovali Krym. „Donbas byl v té době jakýsi pelmel lidí z celého bývalého Sovětského svazu. Nastěhovali se tam ti, co pracovali v těžkém průmyslu, v hutnictví, těžařství apod., takže tolik necítili nějakou ukrajinskou identitu, a to přesto, že ukrajinské pasy měli,“ popisuje.

„V době okupace jsme byli i na Krymu a řekl bych, že i kdyby ty volby byly férové, tak by stejně dopadly podobně a Krym by se dostal pod ruskou nadvládou. Ti lidé s tím tehdy většinově souzněli,“ připomíná Novák.

„A drtivá většina těch lidí pak byla najednou z toho paf. Ti, do té doby vlažní k Ukrajině, ale viděli, že je Rusko bombarduje. Hovořil jsem i s těmi, kde se jim rozhádaly rodiny, protože část zůstala na ukrajinské straně a ten narativ najednou vnímali odlišně – a nemluví spolu dodnes.“

„Proto říkám, že kvůli válce Ukrajina povstala jako národ, došlo tam k národnímu obrození,“ zdůrazňuje.

Emoční feťák

Jan Novák rád jezdí do emočně vypjatých oblastí, reportoval i z covidové nemocnice. „Jsem duší novinář-teréňák, rád popisuji věci přímo na místě – a pak mám rád sdílení emocí a životních zážitků s lidmi přímo na místě.“

Čtěte také

Ukrajinci se nebojí, že by válku sami nevydrželi, ale že pomoc a solidarita ze Západu začne slábnout, říká zpravodaj Dorazín

„Jsem asi emoční feťák, protože tam, kam jezdím, to je plné velmi silných emocí a příběhů, které rád poslouchám. To mne tam i nejvíc táhne – a pak to, že to mohu zas dál předat čtenářům, divákům.“

Byl tak i přímo na ukrajinsko-ruské frontě. „Často jsem si tam říkal, jak bychom se asi zachovali my, kdyby se to stalo u nás. Myslím, že osobně bych asi mohl víc přinést tím, že o tom reportuji, tedy víc, než kdybych seděl v zákopech.“

„Asi i proto jsem teď na tu frontu jel, proto jsem byl v zákopech, zažíval bombardování, střelbu, smrt, abych vlastně sám cítil, co ti lidé zažívají, a zas to mohl předat dál,“ doplňuje.

Čtěte také

Ukrajincům se na Krymu povedl husarský kousek. Rusové jsou teď nervózní, myslí si rozhlasový zpravodaj Dorazín

„Takto jsem tam viděl kluka, který studoval na automechanika, vedle byl údržbář, řidič autobusu, architekt a stáli vedle sebe ve stejných mundúrech a bránili svou zem.“

Na Ukrajině je podle reportéra ale také nedostatek všeho – od aut po střely. „Proto u šance na to, aby válka skončila tím, že by se obnovily hranice do stavu před rokem 2014, je pomoc Západu kruciální,“ odpovídá na otázku, jestli je pomoc Západu na místě vidět.

„Všechno to jsou ale tak silné příběhy – a mám to tak u většiny reportáží a je jedno, jestli jsou z mého působení na covidovém oddělení, kde sestřičky pracovaly 12 hodin denně, nebo z požárů na Rhodosu, v Maroku nebo z té Ukrajiny. Nedokážu být prost emocí, cítím je vždy velice silně,“ uzavírá.

Celou Osobnost Plus najdete v audiozáznamu, ptá se Barbora Tachecí.