Tragédie v Katyni zasáhla i do života v Československu. Spisovatele Kožíka pronásledovala celý život

Nacistická mašinérie obvinila Sovětský svaz, po válce se začaly objevovat informace, že to všechno mohlo být jinak. Že vrahy byli vojáci Sovětského svazu, respektive NKVD. Stalo se to jedním z klíčových témat období tzv. studené války.

Dané události zcela logicky zasáhly také prostředí českých zemí, a to nejen pouze v období Protektorátu Čechy a Morava, ale také po další dlouhá desetiletí. Tragickým způsobem zasáhly i do života spisovatele Františka Kožíka. Oblíbený autor románů se dostal do soukolí dějin.

Odmítnout? Nemožné

Do Katyně byla v roce hned po objevení masových hrobů – v roce 1943 – vypravena 11členná delegace ze zemí okupovaných nacisty. Mezi jejími členy byl také spisovatel František Kožík.

Odmítnout vlastně ani nemohl, ale proč byl vybrán právě on? „Kožík spojoval spisovatelskou kariéru s tím, že byl poměrně známý a pracoval v rozhlase,“ vysvětluje host pořadu, historik Michal Stehlík.

František Kožík - snímek z 30. let|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Zadání protektorátních šéfů bylo jasné: podat svědectví o vrazích bolševického Ruska.  Kožík ve svých vzpomínkách píše:

„S hrůzou v srdci jsem stále myslel na článek, který budu muset napsat. Psal jsem jej v duchu předem a umiňoval jsem si, že rozhodně nesplním, co ode mne Němci žádali. Slovo po slovu jsem vážil a lepil k sobě. Rozhodně jsem se chtěl vyhnout každé zmínce o pachatelích zločinu. Když nás dovezli na letiště a vstoupili jsme do letadla, byl jsem vysílen psychicky i fyzicky. Bylo mi zle a přál jsem si jediné: aby partyzáni nízko letící letadlo sestřelili a abych měl ode všeho navždy pokoj.“

Požadovaný text v protektorátním tisku vyšel. Dlužno dodat, že byl velmi opatrný a zřejmě nacistům příliš radosti neudělal. Stalin stále naopak tvrdil, že viníky jsou nacisté, a v tomto tvrzení Sovětský svaz pokračoval i po válce. Nejinak tomu bylo v zemích tzv. komunistického bloku.

Dva články, dvě různá svědectví

František Kožík se dostal do složité situace, některými byl dokonce považován za kolaboranta. V roce 1952 vyšel v deníku Práce jeho článek, ve kterém mimo jiné píše:

Hřbitovy Katyň|foto:Fotobanka Profimedia

„Také v domku, kde byly shromážděny písemnosti zabitých polských vojáků, byla průhledně nápadná snaha fašistických falšovatelů. (…) Deníky byly otevřeny na určitých místech a zatíženy kameny. Opozdil jsem se za ostatními a nestřežen jsem prolistoval zběžně několik notesů. Přesvědčil jsem se jasně, že mluví o zajetí německém. (…) Zpráva sovětské vyšetřovací komise z roku 1944 potvrdila nejen to, co jsme viděli my, kdož jsme byli přivezeni na místo strašného nacistického zločinu.“

Přinejmenším zvláštní situace: dva různé články, dvě zcela odlišná svědectví Františka Kožíka. Michal Stehlík k tomu uvádí: „Dovolil bych si konstatování, že v  článku z roku 1952 František Kožík lže vědomě. V době, kdy byl v Katyni, si určitě takové materiály nemohl procházet. Má potřebu dostat se zpátky do spisovatelské role, aby mohl psát a pracovat, tak vydá úplně opačný článek než v roce 1943. Plně se tím přihlásil k té nepravdivé verzi.“

Ale ani to Františku Kožíkovi nepomohlo, do Komunistické strany Československa ho nevzali a měl kvůli danému článku z období protektorátu různé potíže. Dokonce absolvoval po válce disciplinární řízení, které bylo posléze zastaveno. Ale tím jeho obtíže nekončily…

Spolupráce s StB

Stal se spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti pod krycím jménem Medard.  V archivních dokumentech se můžeme dočíst:

Květiny u památníku obětí v Katyni.|foto:Andrea Čánová, Český rozhlas

„Medard byl zverbován 8. 6. 1957 na vlasteneckém podkladě ke sledování reakčních osob: spisovatelů, divadelních a filmových herců, s kterými je v uměleckém styku. Úkoly plní pokud možno svědomitě. Vždy, když je posílán na určitou osobu, hned na schůzce řekne, zda to může splnit atd. Jeho zprávy jsou průměrných kvalit a musí být ke zprávám dotěžován. Za rok 1960 bylo s ním provedeno 22 schůzek…“

Proč s estébáky František Kožík začal spolupracovat? „Kývl na spolupráci se Státní bezpečností. Ta mimo jiné využila toho, že chtěl cestovat do zahraničí – psát knihu o Janu Ámosi Komenském. V 60. letech byl aktivní, po roce 1969 už méně. Ale Katyň jeho život provázela i nadále, ještě v roce 1989 na něj bylo podáno trestní oznámení za článek v protektorátním tisku. Byl estébáky vydírán, jednak směrem ke kariéře, k zahraničním cestám, ale také zmiňovali jeho dceru, kterou miloval. Zároveň mu nabízeli možnosti, že bude pracovat u filmu, často jezdil do zahraničí. Takže si možná vybral tu cestu, aby měl relativně pohodlný život a zůstat ve standardu, na který byl zvyklý,“ vysvětluje historik.

Rozuzlení přinesl 13. duben roku 1990, kdy prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov po letech přiznal vinu a odpovědnost za masakr spáchaný v Katyňském lese. Toto prohlášení navazovalo na bezmála půlstoletí, kdy Sověti tvrdili opak.

Polské tabu

Katyň byla neuralgickým bodem i v mezinárodních vztazích, jak píše americký politolog a publicista Allen Paul:

Čtěte také

Polsko bylo v listopadu 1989 dál. Katolický premiér Mazowiecki mluvil v Moskvě o Katyni

„Za celé půlstoletí neexistovala v polsko-sovětských vztazích tak choulostivé věci jako masakr v Katyňském lese. Až do vzniku Solidarity slovo Katyň do sklonku 70. let oficiálně neexistovalo, v Polsku to bylo naprosté tabu. Dokonce se mu vyhýbaly i rodiny obětí, protože věděly, že jakákoliv veřejná výpověď na toto téma může zastavit nebo úplně zničit jejich kariéru.“

Podobně to bylo také v komunistickém Československu. Přesto právě tato událost rozhodně zasáhla do života i naší společnosti. „Dokonce i do konkrétních osudů, jako byl ten Františka Kožíka. Ten po roce 1989 vydává své paměti, vrací se tam i ke Katyni, ale ke své spolupráci se Státní bezpečností se nevyjádřil. Někdy můžeme srovnat trochu absurdně jeho paměti se svazky StB, kdy zjistíme, že dokonce upravuje svůj vlastní život,“ konstatuje historik Michal Stehlík.