Thomas Kulidakis: Írán, kovboj Trump a hollywoodský trhák

8. leden 2020

Vypadá to, že americký prezident následuje scénář hollywoodských akčních trháků minulého století.

Myslel si, že odstraní íránského generála, kterého vnímá jako zlo, tím se všechny problémy vyřeší a všechno bude růžové. Skutečný svět má ale do takových zjednodušených řešení daleko. Právě naopak – v případě generála Solejmáního zatím vše probíhá jako přes kopírák vývoje předchozích amerických nezdarů.

Čtěte také

Když Spojené státy americké odstranily Saddáma Husajna, jejich politici měli pocit, že se vše jako mávnutím kouzelného proutku zlepší. V regionu Blízkého a Středního východu vznikne moderní demokratický stát, příznivě smýšlející o Západu a hlavně o Washingtonu. Iráčané vděční za světlo demokracie zapomenou na válku a zbaveni diktátora se začnou mít rádi navzájem a milovat své zahraniční sousedy. A ještě rádi svou ropu odevzdají zachránci.

Saddám – v amerických očích „bad guy“ neboli hezky česky „zloun“ – byl smeten do propadliště dějin. Stabilita ale nepřišla. Sektářské násilí vystřídal samozvaný Islámský stát, který využil mocenského vakua vytvořeného americkou invazí. Následovala potyčka s Kurdy, invaze Turecka do severního Iráku, zvýšení vlivu Íránu, další sektářské násilí a pak atentát na představitele Íránu v hlavním městě Iráku Bagdádu. Postaral se o něj operátor odněkud z Nevady.

Nedůvěryhodní Američané

Překvapení byli spojenci, překvapený je Irák, překvapení jsou dokonce i někteří čeští politici, kteří Američany v minulosti v lásce chovali. Protože to se prostě nedělá. Američané doposud nepředložili důkaz, co měl Solejmání v úmyslu spáchat. Kdyby ho měli, asi by ho už odhalili. Stejně by se jim těžko věřilo. A to na základě minulých zkušeností. Kupříkladu s tvrzením Spojených států amerických o iráckých zbraních hromadného ničení. Nebo s vylhaným svědectvím ubohé kuvajtské dívky Nayirah, která plakala při vyprávění o zvěrstvech irácké armády.

Čtěte také

Ve skutečnosti to byla spokojená dcera kuvajtského velvyslance v USA.  I kdyby ale takový hodnověrný důkaz byl, stejně je minimální pravděpodobnost, že by se Teherán nějak umírnil. Spíš právě naopak. Teď mají tamní mocní hmatatelný důkaz, že v zámoří je nepřítel, který se neštítí ničeho. Proto je potřeba sjednotit lid, který podle ajatolláhů hospodářsky netrpí jejich neschopností, ale americkými sankcemi. A vše tak směřuje k podobnému selhání, jako když si Američané mysleli, že vraždou jedince vyřeší zdroj komplexního problému. A nejde jen o Irák.

V případě takzvaného Islámského státu smrt jeho vůdce Bagdádího pomohla pramálo. Nahradil jej jiný vrahoun a bojovat se muselo do konce. Smrt Usámy bin Ládina oslabila Al-Káidu, nahradili ji jiní. A ona se zatím dává do kupy. V Afghánistánu americké jednotky bojují už skoro dvacet let a Tálibán je stále silný.

Blíží se volby

Takže jaký smysl mělo zabít v době oficiálního míru generála jiného státu na území státu třetího? Pro Trumpovu prezidentskou kampaň za znovuzvolení je to možná šance, že se zalíbí voličům, kteří mají rádi sílu. Pro zbytek světa je o něco blíže válka, která může být zničující.

Lepší byl přístup bývalého prezidenta Baracka Obamy a ostatních mocností. S Íránem se všichni dohodli na spolupráci v rámci jaderného ujednání. Trump jako jediný slib porušil. Od té doby se vše sype. Na celé situaci je ovšem nejhorší další posunutí toho, co je a co není možné. Američané tvrdí, že neproběhl atentát na generála jiného státu v době míru, ale zásah proti teroristovi. Jinak by jejich akce totiž nebyla legální.

Thomas Kulidakis

Pokud tuto argumentaci dovedeme do konečného důsledku, nemůže si už být jistý nikdo. Definice terorismu je evidentně vágní. A když si ji mohou upravovat podle vlastní potřeby Spojené státy americké, proč by se stejně nemohli chovat i jiní. Ruskem a Čínou počínaje, kýmkoliv jiným konče. Trumpova politika maximálního tlaku na Írán způsobila nestabilitu a ještě se musíme pomsty bát i my, spojenecké státy.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio

Související