Jan Fingerland: Solejmáního odkaz
Muž, se kterým se přišly loučit statisíce, ne-li miliony lidí, ten už si zaslouží označení historická osobnost. Co ale po Kásemu Solejmáním opravdu zůstane?
Už za života získala jeho postava jakousi nadživotní velikost. Postarala se o to i sama státní propaganda, která jeho image hodně využívala a v jeho mytologizaci možná bude pokračovat i po jeho smrti, každý režim potřebuje hrdiny a vzory.
Čtěte také
Jaký je tedy jeho odkaz? Ti, kdo chtějí vyzdvihnout jeho zásluhy, nejčastěji zmiňují organizaci boje proti Islámskému státu na iráckém nebo syrském území, podle politického vkusu případně přidávají i jeho útoky na americké nebo izraelské cíle.
On sám se prezentoval také jako architekt i stavitel velkého projektu proíránského pásu, který sahal od Středozemního moře až po Perský záliv a zahrnoval schopnost řídit kroky několika vlád, a také loajalitu řadu politických hnutí či ozbrojených organizací.
Je to vlastně jen zlomek toho, o čem snili vůdcové íránské islámské revoluce po roce 1979, kdy bylo jejich ambicí zažehnout celosvětovou revoluci, nebo alespoň postavit se do čela muslimského světa. Místo toho bojovali o život s Irákem, děsili se vzestupu Tálibánu a později i stále bližší přítomnosti americké armády.
Náhradní impérium
Čtěte také
Přesto se dá říct, že Solejmání a jeho kolegové dostali pod kontrolu podstatnou část Blízkého východu. Írán, dědic staré Persie, se tak poprvé v nové době stal centrem jakéhosi impéria. Odpovídalo to nejen skrývaným vlasteneckým, nacionalistickým nebo i šovinistickým tendencím ve společnosti, ale i jednomu z tónů nábožensky-revoluční ideologie Íránské islámské republiky.
Právě Solejmání se na budování proíránského sanitárního kordonu podílel velmi podstatně. Znalci jeho politického životopisu soudí, že klíčový pro něj byl zážitek války s Irákem, která vedla k obrovským obětem i materiálním ztrátám na íránské straně. Solejmání prý z toho učinil závěr, že Írán si nemůže dovolit další plnohodnotnou válku.
Čtěte také
Současně se domníval, že konflikt s okolním sunnitsko-arabským světem, případně i Amerikou či Izraelem, je nevyhnutelný nebo i žádoucí. Řešením bylo přesunout boje mimo íránské území, na náhradní bojiště, třeba do Libanonu, později Gazy, Sinaje, Jemenu, Afghánistánu, poté také Iráku a Sýrie.
Zároveň to Íránu, respektive Revolučním gardám, umožňovalo používání klientských organizací, případně i metod asymetrické války, které vyrovnávaly nepoměr v konfrontaci se silou armád, se kterými se Íránci střetávali.
Tento projekt byl ovšem nesmírně nákladný a to vyvolávalo nesouhlas nejen ve státech, ze kterých si Solejmání udělal hřiště, nebo rovnou střelnici, ale i doma v Íránu. Přesná čísla se nikdy nedozvíme, protože žádný výzkum tam nikdo dělat nebude.
Gardy na křižovatce
Před pár dny vyvolal pozornost článek komentátora New York Times Thomase Friedmana, který Solejmáního označil za nejpřeceňovanějšího muže íránských ozbrojených složek.
Čtěte také
Podle tohoto autora Solejmání nejenže íránské i jiné občany zatížil náklady na budování pseudoimpéria, které bylo zbytečné, ale dokonce škodlivé pro íránské zájmy.
Poté, co se podařilo dojednat mezinárodní dohodu o íránském jaderném projektu, polevily sankce a do země začaly proudit peníze z ropy i investic. Ekonomika se začala zvedat, ale šance na uvolnění poměrů v Íránu zůstala nevyužita. Nejvyšší duchovní vůdce Chmeneí a jeho pravá ruka Solejmání místo investic do vlastní země zostřili kurz směrem k prohlubování íránské regionální dominance. Tím ovšem vyděsili Saúdy, Izraelce a další a vyvolali u nich potřebu nějak se začít bránit.
Solejmání už má nástupce, stal se jím Esmaíl Káaní, jeho dlouholetý přítel a pobočník. Je to jistě politický signál od nejvyššího duchovního vůdce, že Revoluční gardy jdou stále stejným směrem. Smrt Solejmáního, i reakce řady lidí doma i v Iráku, ale mohou špičky íránského režimu přimět k zamyšlení. To, kam se vydají dále, je jednou z hlavních otázek budoucnosti celého Blízkého východu.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
