Thomas Kulidakis: Balkán 2020 – boj o migraci, moc, vliv a výklad historie na pozadí koronaviru
Když skoro před třiceti lety vyhlásil americký politolog Francis Fukuyama konec dějin, region jihovýchodní Evropy ho jako první na starém kontinentu mohl usvědčit z naivity či přání motivovaného myšlenkou.
Nejinak tomu bylo i v roce 2020, kdy se bojovaly staré balkánské války, padaly politické jistoty a gordický uzel se dále šmodrchal.
Čtěte také
Začátkem roku vstoupilo do dění s velkou vervou Turecko, které se rozhodlo přitlačit ke zdi Evropskou unii prostřednictvím nelegální migrace. Nejdříve oznámilo, že už nebude běžencům bránit v běhu směr vysněný projekt evropské integrace. Pak část migrantů převezlo na hranice a ti se pokusili přes Řecko dostat na unijní půdu. Nejen po zemi, ale i po moři.
Vše vyústilo v paradoxní situaci, protože v konečném důsledku Turecko pomohlo Řecku v jeho dlouhodobém diplomatickém úsilí přetavit problém s východním sousedem do problému celé unie. Na řecké pozemní hranice tak přispěchaly unijní posily, posílila se unijní podpora na moři.
Kdo komu zavřel hranice dříve
Čtěte také
Unijní partneři si také všimli, že Turecko dlouhodobě narušuje řecká a kyperská práva. Zbytek Unie prohlásil, že se nenechá Ankarou vydírat, tureckou vládu začal popotahovat kvůli údajným provokacím. Vše vypadalo na další rok ve znamení migrace, o osud běženců přitom mělo tradičně jít až v druhé řadě. Po strategii a výhodách dosažených jejich využitím.
Po malé válce v době míru na hranicích Řecka a Turecka, kdy za zmínku stojí, že Bulharsko, sdílející stejnou hranici, se pod tlakem neocitlo, ovšem přišel koronavirus. Běženecký tábor u hranic turecké síly spálily, hranice se uzavřely a ti běženci, kteří prošli, ocitli se v pasti. Z Řecka je alespoň část unijních států přebírá, ale jejich osudem kupříkladu v Bosně a Hercegovině je plátěné přístřeší v horách, respektive pro ty ne o moc šťastnější přeplněné, nevybavené uprchlické tábory, a podle lidskoprávních organizací násilná chorvatská policie.
Pokračovalo se tedy alespoň v námořním boji o naleziště nerostných surovin ve východním Středomoří, kde se Turecko už dostalo s Unií do konfliktu naplno. Zatímco Francie, Rakousko, Řecko a Kyperská republika požadovaly přísnost, v obavě před tlakem nelegální migrace a o osud třetiny svého zbrojního exportu prosadilo především Německo umírněný postoj.
Čtěte také
Takový, kterým sice Unie ztratila tvář, protože několikrát hrozila sankcemi, aby se nakonec nic zásadního nestalo, ale kšeft je kšeft. Obzvláště ve spolku pro dobré počasí, jehož společná zahraniční politika a akceschopnost v ní je parodií na slovo unie.
Prokázalo se to také v otázce dalšího rozšiřování Unie na Balkáně – to má být slovy členských států a Bruselu „unijní zahraničněpolitická priorita“. Přístupové rozhovory měly začít Albánie a Severní Makedonie. Nejdříve jejich úsilí zablokovaly Francie a Nizozemsko.
Paříž kvůli nespokojenosti se stavem Unie po posledním velkém rozšíření, Amsterdam z domácích důvodů ztělesněných odporem k Albáncům. Když se odpor nizozemský a francouzský podařilo ostatním unijním zemím zlomit, začalo blokovat Severní Makedonii Bulharsko. Potvrdilo se, že spor Skopje s Řeckem o dědictví Alexandra Velikého byl jen předehrou pro spor vážnější. O společnou historii slovanskou.
Čtěte také
V tomto případě je pikantní fakt, že přibližně třetinu obyvatel Severní Makedonie tvoří Albánci. Zasáhla česká a slovenská diplomacie, která odmítla kompromisní německý návrh vycházející vstříc Bulharsku. Otázky identity a historického původu podle Prahy a Bratislavy do přístupových jednání nepatří. Tím se otevřela otázka, jak pojmout problém Srbska a Kosova, které neuznává ani pět zemí Unie. Srbsko společně s Černou Horou patří i nadále k nejžhavějším kandidátům na vstup do Unie.
Politické reprezentace Srbska a Kosova navíc ve Spojených státech podepsaly memorandum o částečném narovnání hlavně ekonomických vztahů, které Bělehrad a Priština začaly zpochybňovat ještě dříve, než stihnul zaschnout podpis pod patřičnými listinami.
Evropská unie se naštvala na partyzánskou akci Washingtonu a přistoupila ke svérázné odpovědi. Umožnila průchod dlouho odkládanému stíhání předních kosovských politiků u mezinárodního soudu v Haagu kvůli jejich roli v době války se srbskými silami. U soudu skončily hlavní figury kosovské politiky, včetně už bývalého prezidenta Thačiho. Dlouholetý narativ zlých Srbů a hodných Albánců, bojovníků za svobodu, vzal za své.
Čtěte také
Na Balkáně se ale nebojovaly jen bitvy rozdělující, ale také došlo ke spojení. Albánie, Severní Makedonie a Srbsko vytvořily takzvaný minischengen. Elementární propojení zvládly za dva roky, protože jim pomohla snaha harmonizovat své systémy s Evropskou unií. Projekt sám o sobě, i když do skutečného prostoru volného pohybu zboží, osob a služeb má daleko, se stal nejvýznamnější pozitivní událostí roku v regionu.
Koronavirus sám o sobě spustil vlnu zavírání hranic, a hlavně otestoval zdravotnické systémy v zemích, které paří k nejchudším v Evropě. Nakonec se ukázalo, že lépe připravené jsou ty, které se těšily naddimenzovanému systému z doby vlády jedné strany. Když už jsme u jedné strany, k zásadnímu posunu došlo v Černé Hoře. Poprvé skoro po 30 letech tam vznikla vláda bez účasti Mila Djukanoviće, nebo alespoň jeho politické strany. Koronavirus prohrál volby vládní straně rumunské, které znemožnil dosáhnout hospodářský růst a jakékoliv formy lockdownu nesli místní více než špatně.
Šířící se nákaza koronaviru na Balkán svornost a solidaritu nepřinesla. Naopak, vše pokračovalo jako doposud, včetně zápasu velmocí o strategické předmostí do Unie. Jakmile opatření proti viru skončí, k vzájemným nevyrovnaným účtům se přidá, kdo komu zavřel hranice dříve, kdo později a komu se podařilo přilákat méně nebo více turistů ze zahraničí. Pro Evropskou unii bude směrodatné, jak dosáhnout smíření Balkánu, připoutat ho blíže k Unii a co se stále více vyzývavou politikou Turecka na Balkáně i ve Středomoří.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
