Thomas Kulidakis: Proč USA vůči Turecku vyhlásily sankce, zatímco EU a Rusko si dále hrají s tureckým ohněm

Zatímco Washington zaujal jasný postoj, jeho unijní spojenci přešlapují na místě a podobně jako Rusko hrají dvojakou hru s tureckým mečem o dvou ostřích.

Čtěte také

Thomas Kulidakis: Může si Turecko dovolit ustoupit?

Pro samotný Washington je situace zřejmá. Turecký obchod by podle prvních odhadů měl přijít v důsledku sankcí o přibližně pět procent, tedy zhruba 2 miliardy eur. Turecku se také ztíží zahraniční půjčky západní provenience i spolupráce s euroatlantickým hegemonem.

Dodávka Tureckem objednaných letounů páté generace F-35 se v blízké době konat nebude, což Turecku znemožní zvrátit leteckou strategickou převahu v regionu na svou stranu. Americké výstavní F-35 tak budou i nadále k dispozici jen Itálii, Izraeli, Francii, Velké Británii a případně Řecku, které už si odložilo peníze na jejich nákup.

Vzkaz ostatním státům světa je zřejmý. Turecko je první člen NATO, vůči kterému Spojené státy uplatnily sankce za zbrojní obchody s Ruskem. Být spojenec s USA a zároveň kšeftovat s konkurencí se nemusí vyplatit. Je to vzkaz Washingtonu i mimo Severoatlantickou alianci, kde i jiní američtí spojenci zvažují ruské akvizice. Například Egypt s objednávkou dvaceti stíhaček Suchoj Su-35.

Dodávky zbraní

Politické důsledky jsou také zřejmé. Z Turecka zazněla slova o fatální chybě Američanů a že Turecko sankce od jeho cílů rozhodně neodradí. Turecké vedení také vyslovilo hrozby o poškození vztahů mezi spojenci. Jelikož ty jsou ale mezi Tureckem a USA na bodě mrazu tak jako tak, zase tolik se nestalo.

Čtěte také

Karel Barták: EU vycenila zuby na Rusko a Bělorusko, na Turecko zatím jen vrčí

Na posledním zasedání ministrů zahraničí Severoatlantické aliance totiž šéf americké diplomacie Mike Pompeo obvinil svůj turecký protějšek z podrývání soudržnosti jihovýchodního křídla obranného paktu. Nejen kvůli nákupům v Rusku, ale také politice ve východním Středomoří vůči Řecku a Kyperské republice, v Libyi, Sýrii, Iráku a na Kavkaze.

Poslední příklad vede k úvaze qui bono neboli v čí prospěch. Rusko může být spokojené ze sváru, který zaneslo mezi spojence v rámci NATO, kam stále Turecko formálně patří. Oslabením svého největšího konkurenta, kterému bere dobré vztahy se strategickou zemí na Bosporu, ale zároveň posílilo Turecko, které coby klín použilo.

Jeden z posledních zahraničně politických výbojů Turecka se odehrál na Kavkaze. Ázerbájdžán v útočné válce dobyl část Náhorního Karabachu na sousední Arménii. Bez podpory Turecka by to šlo stěží. Stratégové v Moskvě si ale vyrobili starost v podobě úvah, co teď Turecko výměnou získá.

Čtěte také

Erdogan navěky prezidentem? Klička v turecké ústavě mu umožňuje obejít limit dvou funkčních období

Jeho požadavky na společné patroly v Náhorním Karabachu, případně možnost mít vojáky v Ázerbájdžánu a dohody s dalšími turkickými postsovětskými republikami hrozí poškodit ruskou politiku posledních pěti set let. V těch vedlo Rusko s Osmanskou říší, jejímž je Turecko nástupnickým státem, dvanáct válek. Smysl byl držet Turecko daleko od ruských hranic.

Poslední díl do skládačky je Evropská unie. Na svém summitu rozsáhlé sankce vůči Turecku neschválila. A to i přes jeho konflikt s Francií, Kyperskou republikou, Rakouskem a Řeckem.

Důvod je nasnadě. Jak si povšimla nejen řecká média, Německo do Turecka vyváží třetinu svého zbrojního exportu. Nejnověji mu má dodat prvotřídní ponorky. Španělsko Turecku staví letadlovou loď, Itálie kupříkladu průzkumná letadla. Tyto země mírnější postoj k Ankaře opět prosadily.

Thomas Kulidakis|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Dodávky zbraní mají ovšem dvojí ostří a mohou se snadno obrátit proti svému výrobci, který radši počítá groše než principy. Principy jsou limitované prohlášením unijního summitu o nepřípustných „tureckých provokacích“, na které ale Unie na rozdíl od USA tradičně nereaguje jinak než slovy, která reálně Turecko nebolí.

Autor je komentátor Českého rozhlasu