Karel Barták: EU vycenila zuby na Rusko a Bělorusko, na Turecko zatím jen vrčí

15. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Demonstrace proti ruskému prezidentovi Vladimirovi Putinovi a běloruskému prezidentovi Alexandrovi Lukašenkovi

Členské státy Evropské unie rozhodly jednomyslně uvalit další sankce na Rusko i na Bělorusko. A ačkoli jde v podstatě o symbolické kroky, čtěme je jako důležitý důkaz o rozhodnosti Unie – sankce jsou vlastně jedinou podstatnější zbraní, kterou má evropská diplomacie ve svém chabém arzenálu.

Z hledáčku ministrů zahraničí uniklo ovšem tentokrát Turecko, kterému se dostalo ještě dodatečného času.

Čtěte také

Situace v bezprostředním sousedství je znepokojivá. Tytam jsou časy před 20 lety, kdy si Evropská unie malovala vlastní harmonický rozvoj v okruhu spřátelených zemí. Otrava opozičního politika Alexeje Navalného válečným plynem novičok byla posledním potvrzením, pokud ho vůbec bylo třeba, že se ruský režim nebude štítit ničeho k udržení moci a prosazování svých zájmů.

Stala se tak jakousi třešničkou na špatně stravitelném dortu složeného z protiprávní anexe ukrajinského Krymu, rozpoutání války v Donbasu, sestřelení malajsijského dopravního letadla, plošného bombardování civilních cílů v Sýrii, nehledě na desítky případů kybernetických útoků a hackerských operací proti evropským zemím i Spojeným státům.

Evropské sankce, které postihují skupinu zatím neidentifikovaných fyzických a právnických osob, zřejmě z ruské vojenské rozvědky, nejsou samy o sobě něčím, co by mohlo Kreml jakkoli poškodit. Jsou však vzkazem, že Evropská unie už nehodlá zavírat oči a pokračovat s Ruskem v běžných vztazích, jako by se nic nestalo. Jednomyslnost ministrů lze hodnotit také jako důkaz tvrdší politiky zemí jako Francie nebo Itálie, které dosud spíše hledaly cesty, jak vztahy s Moskvou urovnat.

Politický pragmatismus má své meze

Také vůči Bělorusku Evropská unie přitvrdila, když v sankcích zamířila vysoko, přímo na prezidenta Alexandra Lukašenka. Pozoruhodná je změna názoru, a to během několika dní – summit začátkem října ještě Lukašenka nechal na pokoji.

Čtěte také

Jenže minský diktátor tuto dobu nevyužil, aby prokázal vůli k dialogu s opozicí nebo naznačil možnost opakování prezidentských voleb. Naopak, pokračoval v surovém potlačování protestů proti zfalšovaným volbám. Evropa dala nyní najevo, že s ním už nepočítá pro jakoukoli spolupráci – a obrací pozornost výlučně k běloruské občanské společnosti.

Turecku EU vyčetla jeho bezvýhradnou podporu Ázerbájdžánu v obnoveném ozbrojeném střetu o Náhorní Karabach, ale do sankcí se jí zatím nechtělo, navzdory snaze Kypru je dostat na pořad dne. Ankara dostala jakýsi oddechový čas do prosince, aby předvedla, že chce s Evropskou unií pěstovat přece jen korektní vztahy.

Vzápětí pak přišla z východního Středomoří zpráva, že turecká loď Oruc Reis obnovila prospekci mořského dna v řeckých výsostných vodách, což podle vyjádření řeckého ministerstva zahraničí znamená ohrožení míru v oblasti a svědčí o tom, že si Turecko vlastně ani žádný dialog nepřeje.

Karel Barták

Evropská unie není stát. Její zahraniční politika je průsečíkem zájmů všech 27 členů. Bývá často bezzubá a formální. Tím, že zakazuje jednotlivcům z Ruska nebo z Běloruska cestovat do EU a hrozí jim zmrazením vkladů, které tam obvykle nemají, zajisté nezastraší politiky, jako jsou Putin, Lukašenko nebo případně příště turecký Recep Tayyip Erdogan. Posílá však signál, že politický pragmatismus má své meze a že evropské ambice jdou ruku v ruce s obranou jejích hodnot. Tato strategie je nová a chvályhodná, i když vůči stále obtížnějším bezprostředním sousedům sotva přinese rychlé a hmatatelné výsledky.

Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu

autor: Karel Barták
Spustit audio