Tamara Petkevičová prožila sedm let ve stalinském lágru. Syn se jí narodil za ostnatým drátem
Čtenáři knížek Alexandra Solženicyna nebo Varlama Šalamova se mohou domnívat, že o fungování stalinských lágrů vědí vše. Jenže i dnes vycházejí texty, které překvapí. Patří k nim i objemná próza Tamary Petkevičové s názvem Bolest si věk nevybírá. Příběh ženy, která se ve třiadvaceti letech ocitla v lágru, kde se jí převrátil celý život.
„Zemřel původce zla, lži, trápení! Svoboda! Každý myslel na to své, já na to, že otevřou brány všech táborů, že osvobodí všechny, kdo jsou ještě naživu! Šokoval mě nekonečný smutek nad smrtí tyrana. Odmítala jsem v hysterii vidět opravdovost lidských emocí. Nemohla jsem pochopit, koho a co oplakává to mnohamilionové obyvatelstvo mocnosti, koho dál označuje slovy ‚rodný otec‘.“
Takto vzpomínala na smrt Josifa Vissarionoviče Stalina v březnu 1953 Tamara Petkevičová, v té době už tři roky „na svobodě“, po sedmi letech v lágrech na ruském severu. Formálně byla sice odsouzena za kontrarevoluční činnost, žádné se však nedopustila, což ostatně potvrdila i její rehabilitace už v lednu 1957.
Odcizení syna
Tamara Petkevičová (1920-2017) pocházela z rodiny Vladislava Petkeviče, od roku 1918 spolehlivého a poctivého člena bolševické strany. Semlely ho procesy v období Velkého teroru; byl zatčen v listopadu 1937 a v lednu 1938 popraven za údajnou špionáž.
Tamara mohla ještě dál studovat fakultu cizích jazyků, v roce 1940 ale odjela do Kyrgyzstánu, kde v té době pobýval ve vyhnanství její budoucí manžel. Tam začala studovat medicínu, ale v lednu 1943 byla i s manželem zatčena.
Prošla řadou lágrů, pracovala na poli, v lese, v lomu, dlouhou dobu v táborové nemocnici a nakonec i v lágrovém divadle. Za ostnatým drátem se jí narodil syn, který jí byl doslova odcizen; prožila tam několik milostných vztahů a potkala množství mimořádných lidí z řad sovětských intelektuálních, vědeckých nebo uměleckých elit.
Veliká prozaička
Petkevičová začala své vzpomínky, které se téměř podobají deníku, sepisovat v šedesátých letech. Poprvé vyšly v roce 1993, pokračování o patnáct let později. Téměř okamžitě se svým rozsáhlým dílem dostala mezi klasiky ruské lágrové literatury a kritici jí zařadili mezi Solženicyna a Šalamova.
„Brečel jsem – to není možné, to je neuvěřitelné. Kolik toho ta žena prožila! Spojuje naprostou životní pravdu a neuvěřitelný talent. Došlo mi, že mám co do činění se skvělým, významným a velikým prozaikem,“ napsal po přečtení vzpomínek Tamary Petkevičové ruský filmový režisér Eldar Rjazanov.
Do češtiny její knihu mimořádně citlivě přeložila rusistka Alena Machoninová, která životní příběh Tamary Petkevičové přiblíží v pořadu Portréty. Videa natočil Jan Machonin.
Související
-
Jerzy Konorski. Polský vědec, který se vzepřel stalinské ideologii
Jak asi funguje mozek? Kde vznikají myšlenky? A kam jsou v mozku ukládány? Podobné otázky zaměstnávají týmy vědců v mnoha zemích. Patřil k nim i Jerzy Konorski (1903-1973).
-
Neklidná, temperamentní, svobodomyslná i tvrdohlavá. Nejen taková byla Milena Jesenská
Asi už nikdo nezbaví Milenu Jesenskou označení přítelkyně Franze Kafky. Jakkoli byla její převážně korespondenční známost důležitá, v jejím životě toho stojí za zmínku víc.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.