Jerzy Konorski. Polský vědec, který se vzepřel stalinské ideologii

I. P. Pavlov během jednoho ze svých pokusů se psy
I. P. Pavlov během jednoho ze svých pokusů se psy

Jak asi funguje mozek? Kde vznikají myšlenky? A kam jsou v mozku ukládány? Podobné otázky zaměstnávají celé týmy vědců v mnoha zemích. Patřil k nim i polský neurofyziolog a psycholog Jerzy Konorski (1903-1973).

Vědecky působil už od 30. let a jako mnozí jeho další kolegové ze zemí východního bloku, i Konorski se po druhé světové válce potýkal s četnými zásahy politiků do vědeckého bádání. Speciálně v jeho případě sehrál roli fakt, že se Konorski pokusil zpochybnit učení „nedotknutelného“ ruského fyziologa Ivana Pavlova.

Pavlovův kult

Konorski v letech 1921 až 1929 studoval na universitě ve Varšavě matematiku, psychologii a lékařství, a seznámil se tam s pozdějším spolupracovníkem Stefanem Millerem. Společně se pustili do podobných výzkumů, které na psech prováděl Pavlov a později publikoval v legendární práci o podmíněných reflexech.

Konorski a Miller na svých výzkumech psů a jejich reakcí na odměnu a trest při výcviku prokázali, že proces učení se odehrává jinak, než určil Pavlov. Oba o výsledcích svého objevu podmíněného reflexu druhého typu informovali samotného Pavlova, který je v roce 1931 pozval do své laboratoře v Leningradu. Konorski tam nakonec působil dva roky. Na jednu stranu mohl bádat, zároveň se ale střetl se sovětskou realitou.

„Už tehdy existoval kult Pavlova a Konorski si toho byl vědom. Vědci spolupracující s Pavlovem hlídali, s kým Pavlov hovořil a jak dlouho, při pravidelných středečních poradách si Konorski všímal, že nesouhlasit s Pavlovovými závěry byla věc velmi vzácná a vlastně nečekaná. Nebylo možné pracovat na vlastních výzkumech. Pavlov je netoleroval, a pokud se přeci jen vyskytly tyto tendence, výsledky a pracovníky tohoto výzkumu přehlížel,“ popisuje historička Doubravka Olšáková.

Od umlčení k rehabilitaci

Hrob, Jerzy Konorski

Polsko se po válce dostalo do sovětského vlivu a agresivní komunističtí představitelé řešili vlastně jedinou otázku: jak Konorského umlčet, nebo alespoň zásadně přinutit k dodržování „disciplíny“. Došlo na zpochybňování výsledků Konorského bádání a jeho vytlačení na okraj vědecké obce.

A to mohl ještě hovořit o štěstí – velkou roli hrála skutečnost, že Konorski byl vlastně jedním z bývalých spolupracovníků Pavlova. Jeho fyzická likvidace by tak byla značně problematická – v Sovětském svazu ale popravy vědců nebyly něčím neobvyklým, stačí připomenout procesy s lékaři.

Pod nesmírným tlakem žil Konorski do roku 1955, o rok později byla jeho práce v podstatě rehabilitována a téměř ze dne na den akceptována všemi socialistickými zeměmi. Mohl dokonce vycestovat na studijní pobyt do USA. Celosvětový význam jeho práce podtrhly úvahy o udělení Nobelovy ceny.

Jak těžké bylo v polských podmínkách nesouhlasit ortodoxním „pavlovismem“, nařízeným celému Moskvou ovládanému bloku? Nejen o tom mluví Doubravka Olšáková v pořadu Portréty.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související