Tajemné záblesky z vesmíru: „Na obloze je jich až 10 tisíc denně,” říká Jiří Grygar

Podle Grygara si astronomové neumějí vysvětlit svá pozorování poměrně často. „Vesmír skýtá neustále nová a nová překvapení, na tom je astronomie založená už od pravěku. Už v pravěku měli lidé úkazy na obloze, které si neuměli vysvětlit, a obyčejně trvalo docela dlouho, než se jim to podařilo. Teď to jde rychleji, ale někdy to taky trvá dlouho. Máme astronomii v takové neustálé přestavbě,” říká astrofyzik.

Gama záblesky z hlubin vesmíru

Příběh záblesků začíná mimo astronomii. „Když ještě byly atomové pokusy, které se odehrávaly v zemské atmosféře, vedlo to k velkému spadu radioaktivního materiálu na zemi, což ohrožovalo celé lidstvo. Nakonec se nukleární velmoci dohodly, i když to trvalo velmi dlouho, na tom, že tyto pokusy nebudou dělat - a pokud budou, bude to pod zemí. Velmoce si nedůvěřovaly, ale věděly, že když vybuchne atomová puma za hranicí zemské atmosféry, že se objeví záření gama, které je velmi pronikavé a nedá se ničím odstínit. K tomu určené družice tak mohly snímat záření gama, čili to nebyl astronomický projekt,” vypráví Grygar.

„Důstojníci, kteří to řídili, brzy zjistili, že tam mají záblesků habaděj, skoro každý druhý, třetí den. Mysleli si, že nukleární smlouvu někdo porušuje, ale pak jim došlo, že to není možné, že tolik atomových zbraní na světě není. Začali pátrat, co to vlastně je. Čidla nebyla směrová, ať to přišlo z jakékoliv strany, tak to chytili, takže nevěděli, odkud to přichází,” vysvětluje astrofyzik.

Dalekohledy družice Swift sledují gama záblesky od roku 2004|foto: NASA

Důstojníci tak zapojili astronomy, kteří zjistili, že signály přicházejí z opačného směru, z vesmíru. „Díky astronomům, kteří neustále zlepšovali své metody, se zjistilo, že platí nejvzdálenější hypotéza, totiž že signály nevznikají ani ve sluneční soustavě, ani v naší galaxii, ale ve vzdáleném vesmíru, dokonce rekordně vzdáleném. Gama záblesky tedy přicházejí z největších hlubin vesmíru. Objev záblesků se udál v roce 1967, v roce 1973 se o tom dozvěděli astronomové a hlavní průlom přišel až koncem 20. století,” říká Grygar.

Záblesky trvají celé hodiny, to je neuvěřitelný příval energie. V té chvíli z toho místa na obloze běží asi tolik energie, jako ze všech hvězd v pozorovatelné části vesmíru.Jiří Grygar

Co je tedy zdroji záhadného záření? „Nevíme to přesně, protože jsou zřejmě různé typy záblesků. Některé jsou kratičké, pak jsou delší, nad dvě sekundy. Teprve v posledních letech se ukázalo, že jsou taky velice dlouhé záblesky, které trvají hodiny. Budou za tím evidentně schovány různé jevy. Jediné, co víme celkem spolehlivě, je, že ty úplně nejkratší záblesky zřejmě souvisejí s gravitačním hroucením velmi hmotným hvězd na neutronovou hvězdu nebo na černou díru. Pokud jde o delší záblesky, tam je to pravděpodobně způsobené tím, že splývají dvě kompaktní hvězdy,” odpovídá Grygar.

Nejdelší záblesky jsou podle něj velká záhada. „Záblesky trvají celé hodiny, to je neuvěřitelný příval energie. V té chvíli z toho místa na obloze běží asi tolik energie, jako ze všech hvězd v pozorovatelné části vesmíru, to je naprosto šílené. Přitom to musí být malý objekt, protože ty záblesky jsou velmi strukturované,” říká.

Jeden druh gama záblesků vzniká splynutím dvou neutronových hvězd|foto: NASA

Mimozemšťané? Nakonec ne

Na radiových vlnách byly v minulosti zachyceny tajuplné záblesky. Dokonce to chvíli vypadalo, že by to mohl být signál cizí civilizace. „Bylo to v roce 1967, v Praze tehdy zasedal Mezinárodní astronomický kongres, na kterém byli přítomni potenciální objevitelé toho jevu, ale drželi jazyk za zuby, protože to ještě neměli ověřené,” vypráví astrofyzik.

Astronomové se domnívali, že signály zachycené na anténách v Británii mají původ v cizí civilizaci, protože přicházely ve velmi pravidelném rytmu. „Když se další den v tutéž dobu, když se otočila obloha, pozoroval ten samý úsek oblohy, tak tam zase byly ty záblesky. Pravidelné rytmy připomínaly naše nejlepší časová znamení, protože ten interval mezi záblesky byl sekundový, nebo dokonce menší než jedna sekunda. Bylo to neobyčejně stálé, proto se myslelo, že je to možná umělé,” říká Grygar.

Jiří Grygar|foto: Khalil Baalbaki

To se ale nakonec nepotvrdilo. „Trvalo řadu let, než se podařilo zjistit, kde zdroje záblesků jsou. V tomto případě se ukázalo, že převážná většina z nich je v naší galaxii, ale poměrně daleko, z toho vyplývalo, že jsou zářivé výkony dost veliké, větší než u hvězd. Zjistilo se, že jsou to takzvané neutronové hvězdy, které se velmi rychle točí kolem osy, protože vznikly smrštěním nějaké hvězdy a tím se roztočily na vysoké obrátky. Obrátky jsou vlastně setrvačník,” uvádí Grygar, který tím vysvětluje, proč se objeveným signálům říká majákový model, hvězda je vysílá jako maják.

Záhada z mikrovlnné trouby

V nejnovější záhadě má jít také o radiový signál. „Nové záblesky, které byly objeveny v radiovém spektru na relativně různých vlnových délkách, jsou v dané vlnové délce nesmírně kratičké. On se prostě sklouzne po těch frekvencích, tím pádem znemožní snadnou registraci, protože normální radioteleskop pracuje na určité frekvenci. To byl první problém. Druhý problém byl ten, že celý záblesk, i to sklouznutí, trvá jen několik milisekund. Většina aparatur na to není stavěná, sbírá signál 30 sekund nebo déle,” říká astrofyzik.

Jeden americký student si napsal program na prohlížení archivu a našel v něm kratičké záblesky. Z jeho výpočtů vyšlo, že na obloze je až deset tisíc záblesků denně.Jiří Grygar

„Výhoda těchto signálů je, že jsou nesmírně silné, takže je šance je chytit. Energie, která je v nich obsažená, je vysoká. Velké radioteleskopy jsou naštěstí mnoho desítek let digitalizovány, takže uchovávají veškeré údaje, které získají, to je velmi cenný archivní materiál. Tím se potom prohrabávají studenti, kteří chtějí udělat disertační práci. A tak se na to přišlo,” objasňuje Grygar.

V roce 2007 jeden australský student dostal za úkol právě probrat se digitálními záznamy. „Software, který tam je, to vyhodnotil jako šum nebo poruchu. On si ale všiml, že je to nápadné, že o poruchu nepůjde,” říká Grygar.

Záblesky, které se ukazovaly na záznamech z roku 2001, byly velice daleko, nepocházely z naší galaxie. V roce 2010 bylo záblesků pozorováno hned několik. Zdálo se, že patří do úplně jiné kategorie. „Záblesky se tam začaly najednou objevovat poměrně často, na různých místech na obloze. To bylo velké překvapení.” Zvláštní podle Grygara bylo, proč byly záblesky vidět jen na této observatoři.

„Pak si někdo uvědomil, že zrovna v tom roce byla na observatoři pro noční pozorovatele instalovaná mikrovlnná trouba, aby si v noci mohli ohřát při službě jídlo. Pak se na základě různých experimentů ukázalo, že pozorovatelé, když jsou hladoví, dají jídlo do mikrovlnné trouby, a pak už jsou tak hladoví, že jídlo vyndají ještě před doběhnutí času. V mikrovlnce je sice pojistka, ale v té krátké chvíli, než zabere čidlo, což je několik milisekund, jde to záření ven a radiový přijímač to zachytí,” vypráví pobaveně Grygar.

Mikrovlnná trouba|foto: Fotobanka stock.xchng

Procházíme archivy

V roce 2012 se, i přes zjištění o mikrovlnných troubách, ukázalo, že na obloze je záblesků velké množství. „Začaly se prohledávat databáze dalších radiových teleskopů. Jeden americký student si napsal program na prohlížení archivu a našel v něm kratičké záblesky. Z jeho výpočtů vyšlo, že na obloze je až deset tisíc záblesků denně,” říká astrofyzik, podle kterého právě po celém světě prochází astronomové archivy, aby o tajemných záblescích zjistili více.

V čem je důležitá takzvaná polarizace, kterou se podařilo změřit v roce 2015? Co všechno víme o nově objevených záblescích? Poslechněte si ze záznamu celý rozhovor s astrofyzikem Jiřím Grygarem.