Světlá stezka do pekla

26. září 2026

Jižní Amerika byla a dodnes zůstává pro nás Evropany tak trochu ve stínu zájmu. A málo jsme se dozvídali i o největší teroristické hrozbě na tomto kontinentu – o peruánské skupině Světlá stezka. Kdo byl její zakladatel Abimael Guzmán? Jakou zemí bylo Peru od konce 60. do 90. let minulého století, a kdo byl muž, který nakonec Světlou stezku porazil, ale celá země za to zaplatila vysokou cenu?

Čtěte také

Večer 12. září 1992, hlavní peruánské město Lima. Protiteroristická jednotka vtrhla do tanečního studia, za nímž byl ve svém tajném bytě dopaden muž poklidně sedící před televizí. Jeho zatčení bylo otázkou mnohaměsíční práce peruánských tajných služeb.

Muž byl bez odporu zatčen a spolu s tím byly zabavena veškerá dokumentace, která byla na místě k dispozici a ve která byla vepsána organizace Světlé stezky. Ten muž se jmenoval Abimael Guzmán a měl na svědomí desítky tisíc mrtvých, zmrzačených a zmizelých.

Na profesora filozofie nebývalý výkon… Chceme-li pochopit, proč k tomu všemu došlo, musíme se vrátit do konce 60. let, která jsou i v Peru bouřlivá.

Začalo to útokem na volby

Na přelomu 60. a 70. let vládl v Peru generál Juan Francisco Velasco Alvarado. V roce 1968 se chopil moci vojenským převratem a až do roku 1975 v Peru vládl pomocí takzvané Revoluční vojenské vlády. Potud nic neobvyklého, vzhledem k politickým zvyklostem Jižní Ameriky. Ale generálova vláda byla juntou levicovou, tedy proč by proti ní měla bojovat levicová guerilla?

Čtěte také

Světlá stezka jednou z nejbrutálnějších povstaleckých organizací v Latinské Americe. Skupinu založil univerzitní profesor Abimael Guzmán na konci 60. let na univerzitě v Ayacuchu. Tehdy ovšem ještě jako jakousi frakci Komunistické strany Peru.

Nutno podotknout, že Světlá stezka nebyla jedinou guerillou v Peru. Když v roce 1980 byly na řadě volby, dosud nejvážnější pokus o nastolení demokracie, Světlá stezka dala poprvé najevo, že nic podobného nebude tolerovat.

Všechno začalo útokem na volební místnost v malé andské vesnici v deparmantu Ayacucho 17. května 1980, kdy příslušníci Světlé stezky vtrhli do dovnitř a ukradli a spálili volební urny i hlasovací lístky. A to byl jenom začátek.

Vyvražděná vesnice

Nejhorší masovou vraždu spáchala Světlá stezka 3. dubna 1983 v odlehlé horské vesnici Santiago de Lucanamarca a jejím okolí v peruánském regionu Ayacucho. Do vesnice vstoupilo přibližně 60 těžce ozbrojených teroristů, kteří zmasakrovali 69 vesničanů, z toho dvě děti, jedno šestiměsíční.

Čtěte také

Bezprostřední příčinou masakru byla pomsta, protože v březnu 1983 obyvatelé Lucanamarcy zajali a veřejně popravili místního velitele Světlé stezky. Guzmán se rozhodl pro exemplárně brutální odplatu, a nebylo to naposled.

Po deset let Guzmánovci roznášeli strach po celém Peru, většinou na venkově. Útoky na městské obyvatelstvo byly ze strana Světlé stezky méně časté, ale hned v roce 1980, 26. prosince, Guzmán šokoval obyvatele Limy tím, že nechal rozvěsit po pouličních lampách a semaforech v centru města několik oběšených potulných psů.

I později se Světlá stezka občas rozhodla útočit i v centrech měst a klást bomby na veřejných místech – v divadlech, kinech a restauracích. Peruánský stát si po valnou část 80. let nevěděl s tímto terorem rady, navzdory tvrdým opatřením.

Jenomže mu vyrostl nový soupeř, prezident Alberto Fujimori. Tento muž s japonskými kořeny v roce 1990 drtivě vyhrál parlamentní volby v Peru. A to byl zlom.

Jaké bylo další působení Světlé stezky? A jak došlo k jejímu zničení? Poslechněte si celé Téma Plus, které je součástí série Terorismus, kterou můžete slyšet každý zářijový čtvrtek a každou zářijovou sobotu po 20. hodině na Plusu, nebo kdykoliv v podcastových aplikacích. Všechny díly série najdete ZDE >>

autoři: Jan Sedmidubský , jpr
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.