Stěpan Bandera a jeho sen o nezávislosti
Zakladatel moderní Ukrajiny – a zároveň zločinec, pošpiněný kolaborací s nacisty. To všechno se můžete dočíst o muži, který zasvětil život úsilí vybudovat nezávislý ukrajinský stát. Neváhal se pro uskutečnění toho snu spojit téměř s kýmkoliv.
Nacionalismus od dětství
Stěpan Andrijevič Bandera se narodil 1. ledna 1909 ve vesnici Starij Ugriniv v dnešní západoukrajinské Lvovské oblasti, asi 120 km východně od hranic Ukrajiny s Polskem a Slovenskem.
Byl jedním ze šesti potomků řeckokatolického kněze Andrije Bandery, ukrajinského nacionalisty činného v politice, poslance krátce existující Západoukrajinské republiky.
Podle některých svědectví spával mladý Stěpan doma na holé podlaze a s bolavými zuby navštěvoval vesnického kováře – ne proto, že by rodina neměla peníze na postel a lékaře, ale pro způsobenou bolest, kterou rád překonával.
V osmnácti letech se poprvé ocitl ve vězení – a to společně se svým otcem, který odsloužil mši za popravené ukrajinské nacionalisty.
Do Poděbrad nesměl
Bandera se narodil do období, kdy Ukrajina existovala jen jako zeměpisný pojem. Léta byla rozdělena mezi Rakousko-Uhersko a Rusko, přičemž obě velmoci různým způsobem potlačovaly pomalu se probouzející národní uvědomění Ukrajinců.
Po 1. světové válce se situace nezlepšila: Ukrajinci se sice pokusili (několikrát) ustavit vlastní stát, nakonec bylo ale ukrajinské území rozděleno mezi Sovětský svaz (75 %), Polsko (20 %), Rumunsko (3 %) a také Československo (2 %).
I zde trpěli Ukrajinci pod různou mírou národnostního útlaku, jen Československo bylo státem, který Ukrajincům přál.
Však také Stěpan Bandera (žil v části Ukrajiny, která byla součástí Polska) po absolvování ukrajinského gymnázia ve Stryji uvažoval o studiu Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech.
Polsko mu ale údajně odmítlo vydat cestovní pas, a tak Bandera nastoupil na Vysokou školu polytechnickou ve Lvově.
Na doživotí do vězení
V té době už byl aktivní v Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), kde působil na místní úrovni jako propagandista.
Zatímco Ukrajinci líčí dnes OUN jako organizaci bojující za nezávislost Ukrajiny, historikové se shodují spíše v tom, že šlo do značné míry o autoritářské a antisemitské uskupení.
Z Bandery se v OUN stal radikální nacionalista: nebyl výrazný politický myslitel ani řečník, spíše muž činu, nekompromisní a připravený k obětem.
Roku 1931 už byl náčelníkem propagandy v hlavním vedení OUN a o dva roky později velitelem OUN v Haliči.
Těžko ověříme, zda vyprávění, že nikdy v životě nekouřil a nepil alkohol, není legendou – každopádně ověřena je jeho tělesná výška, která v dospělosti vykazovala pouhých 154 centimetrů.
V červnu 1934 se Bandera podílel na atentátu na tehdejšího polského ministra vnitra Bronislawa Pierackého a v lednu 1936 byl za to odsouzen k trestu smrti.
Ten byl nakonec změněn na doživotí. Polsko nechtělo popravou ukrajinských atentátníků už tak vypjaté vztahy s ukrajinskou menšinou vyostřovat.
Na svobodu a znovu do vězení
V září 1939 vypukla 2. světová válka a 13. září 1939 byl Bandera propuštěn z vězení, kde si odpykával doživotní trest. Po krátkém pobytu ve Lvově odešel do Krakova a později na léčení na Slovensko.
Situaci v polské části Ukrajiny dokresluje, že někteří z Ukrajinců vojáky okupační nacistické armády vítali jako osvoboditele. Bylo to jen předznamenání událostí, které měly přijít s dalším postupem nacistů na východ a přepadením Sovětského svazu v červnu 1941.
V té době se také rozštěpila OUN. Část zůstala věrna exilovému vedení Andreje Melnyka a věřila, že po vítězství Hitlera nad SSSR prosadí Melnyk vznik ukrajinského státu.
Další část nacionalistů, především ilegálních bojovníků, ovládl Stěpan Bandera, podle kterého měla Ukrajina získat samostatnost bojem – na spolupráci s nacisty spoléhal jen v tom, že pomohou zlikvidovat sovětskou komunistickou moc.
Jenže nacisté měli s Ukrajinci vlastní plány: když Němci v červnu 1941 napadli Sovětský svaz, pochodovaly jim v patách také pluky Nachtigall a Roland, složené ze samých Ukrajinců. Nacisté chtěli tyto jednotky nasadit k boji proti sovětským partyzánům za frontou.
Bandera v nich viděl zárodek ukrajinské armády a 30. června 1941 ve Lvově vyhlásil samostatný ukrajinský stát.
Nacistickým špičkám se ale žádný ukrajinský stát v prostoru, který měli osídlit němečtí sedláci, nehodil. Dne 5. července byl Bandera gestapem zatčen a odvezen do Berlína.
Přes nátlak nacistů odmítl vyhlášení samostatnosti odvolat, a byl proto internován v koncentračním táboře v Sachsenhausenu.
Všichni proti všem
Situaci na Ukrajině v té době mohl Bandera ovlivnit těžko – přitom i jeho jménem byla právě tehdy páchána v této části Evropy zvěrstva, která lze srovnat s počínáním nacistů ve vyhlazovacích táborech.
Ukrajinské pluky SS byly rozpuštěny a někteří ze skalních Banderovců popraveni. To radikalizovalo část nacionalistů, kteří začali proti Němcům bojovat – zatímco jiná část ukrajinských vlastenců s Němci dál spolupracovala.
Na přelomu let 1942 a 1943 potom z ukrajinských partyzánských oddílů vzniká Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Na některých místech Ukrajiny spolupracovala s Němci, jinde s nimi bojovala – podle toho, co se jí hodilo.
Ovládala některá území na západní Ukrajině a v době největšího rozmachu měla asi 35.000 bojovníků.
Pokud ukrajinské nacionalisty rozděloval poměr k nacistům, tak plán na etnické „vyčištění“ Ukrajiny je spojoval. Při vyhánění obyvatel z dnešní západní Ukrajiny (Volyně a Haliče) měla UPA zavraždit až 150.000 Poláků, dalších 500.000 jich ze země uprchlo.
Hněv ukrajinských nacionalistů se obracel i proti Čechům, kteří na Volyni žili od poloviny 19. století, a samozřejmě proti Rusům a Židům.
Podle dnešních ruských údajů (které západní historici považují za mírně nadsazené) jich během etnických čistek zemřelo dohromady dalších 100.000.
K dalším mrtvým patřili sami Ukrajinci – UPA bojovala proti těm, kteří jí odmítli pomoci. Do bojových operací zasahovala i německá armáda a také sovětské partyzánské jednotky.
Situace připomínala nepřehlednou občanskou válku všech proti všem. Válku brutální, jak dokládají svědectví o mučení a vraždění nejen mužů, ale i žen a dětí. Partyzáni vystavovali těla bez hlav, ukřižovaná, rozčtvrcená nebo rozpáraná.
Dokonce i nacisté byli ohromeni jejich sadismem… Odvety polských partyzánů ze Zemské armády (Armii Krajowej) byly podobné – Poláci povraždili na 20.000 Ukrajinců.
S Američany to nevyšlo
Bandera byl z nacistického koncentráku propuštěn v roce 1944. To už se situace na frontách změnila: nacisté ustupovali a všeho schopní ukrajinští partyzáni se jim hodili. Měli zadržovat postup Rudé armády na západ.
Situaci na Ukrajině ilustruje i osud Banderových blízkých: jeho dva bratři zemřeli roku 1942 v Osvětimi.
Banderova otce a jeho tři sestry zatkly pro změnu sovětské orgány. Otec byl popraven v květnu 1941, sestry odeslány na Sibiř do vyhnanství.
Bandera sám neměl fakticky možnost řídit ty, kteří se zaštiťovali jeho jménem, byl spíše jejich ikonou než skutečným velitelem. Teror ale nejspíš neodsuzoval, považoval jej za ospravedlnitelný bojem za nezávislou Ukrajinu.
Právě na Ukrajinu už se ale po propuštění z lágru nikdy nevrátil, žil v Berlíně. V únoru 1945 měl být Bandera zvolen předsedou OUN.
Za nejasných okolností se mu podařilo dostat do západní okupační zóny, prokazatelně od roku 1946 žil v Mnichově pod jménem Stephen Popiel a pokračoval v politické práci.
Podle některých svědectví se Bandera snažil s představiteli americké armády vyjednat spojenectví proti SSSR ve třetí světové válce, kdy předpokládal vítězství USA. Američané pak měli garantovat ukrajinskou nezávislost…
Američané ale nikdy Banderu neakceptovali jako partnera. V dnes dostupných materiálech CIA je Bandera označen jako antisemitský ultranacionalista a OUN jako fašisté, kteří mučili a zabíjeli Židy ve spolupráci s německými nacisty.
Padouch nebo hrdina?
Zatímco se zbytky UPA pokoušely po konci války dostat na západ (mimo jiné i přes území Československa) a osamělé skupinky přežívaly dál na Ukrajině (sovětská moc se s nimi vypořádala do poloviny 50. let), Bandera v Mnichově dál spřádal sny o nezávislé Ukrajině.
OUN byla ale už v té době prolezlá agenty KGB. Jeden z nich, shodou okolností Ukrajinec, Bohdan Stašinskij Banderu před jeho bytem v Mnichově zavraždil v říjnu 1959 výstřelem kyanidového náboje do obličeje.
Stašinskij později uprchl do západního Německa, kde byl sice odsouzen k osmi letům vězení, ale trest si v celé délce neodseděl – za záhadných okolností mizí s novou identitou v USA.
Místo atentátu nepřipomíná v Mnichově žádná pamětní deska, Banderovi příznivci se scházejí u jeho hrobu na mnichovském lesním hřbitově, který zdobí téměř dvoumetrový mramorový kříž.
Na Ukrajině, už sovětské, byli Bandera a příslušníci UPA nazývaní banderovci, líčeni jako největší nepřátelé a zrádci vlasti, kteří se spojili s nacisty.
Vzpomínka na ně vydržela v západní části Ukrajiny – ta východní, dlouho pod vlivem carského Ruska a později Sovětského svazu, si negativní vnímání Bandery udržela dodnes.
Po roce 1945 bylo na Ukrajině zatčeno za různé projevy ukrajinského nacionalismu na 600.000 lidí a z nich asi třetina měla být popravena.
Už v roce 1990 byl ale Banderovi vztyčen první památník a dnes jich zejména na západě Ukrajiny najdete desítky.
V lednu 2010 odstupující ukrajinský prezident Viktor Juščenko udělil Banderovi čestný titul Hrdina Ukrajiny – a to za obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát. Vzápětí se ozvaly kritické hlasy z Polska, Ruska a Izraele.
V lednu 2011 ukrajinský soud výnos Viktora Juščenka o udělení titulu zrušil. Podle průzkumu veřejného mínění z roku 2010 byl Bandera hrdinou pro 56 % obyvatel západní Ukrajiny a jen pro 9 % obyvatel ukrajinského východu.
I proto lze souhlasit s tvrzením ukrajinského historika Tarika Amara ze Lvova, že Bandera není symbolem ukrajinské jednoty.
Oživení jeho kultu v době, která je pro Ukrajinu tak složitá, je výsledkem toho, že země nemá tradici státnosti, je sužována korupcí a ruskou agresí.
Většina Ukrajinců si je ale podle odborníků vědoma, že kult Stěpana Bandery a banderovců je – mírně řečeno – problematický.
Životní příběh Stěpana Bandery vám přiblíží historik Jan Adamec v pořadu Portréty. Poslechněte si ho kdykoli nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
