Stalinova socha na Letné je ukázkou trapnosti celého komunistického režimu, myslí si historik

„V roce 1949 se Stalin dožil 70 let. A u nás dokonce existoval výbor, který oslavu narozenin organizoval. Do podpisové kampaně se zapojilo více než 9,5 milionu lidí, byly vyráběny dary, pro které byl vypraven speciální vlak do Moskvy, a i Stalinův pomník měl být součástí oslav,“ popisuje historik Jiří Pernes.

„Byla vyhlášena soutěž, do které se povinně muselo přihlásit 55 vybraných sochařů. Nikdo to nemohl odmítnout – režim by to považoval za nepřátelské gesto a dál by nemohli pracovat. Jedním z nich byl sochař Otakar Švec, který nebyl komunista a do soutěže se mu vůbec nechtělo. K jeho překvapení vyhrál, a to přesto, že předložil projekt, který byl podle něj nerealizovatelný. Dokonce se traduje, že ho nakreslil poté, co vypil dvě láhve vodky.“

20 fotografií

Úděsný obr byl sochařským monstrem – spotřebovalo se na něj 14 tisíc tun žuly, 600 dělníků a 23 kameníků na něm pracovalo 495 dní. Výsledkem byla 15 metrů vysoká, 22 metrů dlouhá a 17 metrů široká socha na vysokém podstavci.

„Do základů bylo vloženo 23 základních kamenů z různých míst – od čedičového kamene z Řípu, kámen ze Staroměstské radnice nebo z vypálené obce Ležáky a moravského Velehradu,“ vypočítává historik.

Fronta na maso

Slavnostní odhalení sochy proběhlo 1. května 1955, a to k 10. výročí osvobození Československa Rudou armádou. A rázem se ze sochy stala jedna z dominant Prahy, kterou tedy nešlo přehlédnout. „Lidé si tento nesmysl uvědomovali, proto socha dostala přezdívku fronta na maso. A Letné se začalo říkat ,záprdelí‘,“ dodává historik.  

Pak ale začala Stalinova hvězda upadat, v Sovětském svazu byl odhalen Stalinův kult osobnosti a hrůzy, které prováděl. I z mauzolea na moskevském Rudém náměstí odvezli jeho nabalzamované ostatky.

8 fotografií

Českoslovenští komunisté a nohsledi v čele státu také museli reagovat – a sochu rozhodli odstranit.

Čtěte také

Rok 1962: Soudruh Stalin odstřelen. Detonace byly slyšet po celé Praze

Slovy jednoho z tehdejších komunistických funkcionářů to ale mělo být důstojně a Stalinovi se například nesměla vložit výbušnina do hlavy, protože nikdo nemá právo na něj střílet a hlavně nic vědět.

Přání to bylo nerealizovatelné, protože likvidace takového kamenného kolosu utajit nešla. Dodnes tam zůstal i podstavec, kterému se říká u Stalina.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli se Stalinova socha stala důstojným místem, Jiří Pernes odpovídá: „Určitě nestala, spíše je to doklad trapnosti komunistického režimu, který na jedné straně buduje za mimořádné prostředky honosné stavby a pak je pokoutně, aby to nikdo neviděl, likviduje a tváří se, že tam vlastně žádná socha nestála.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.