Rok 1962: Soudruh Stalin odstřelen. Detonace byly slyšet po celé Praze

03406481.jpeg
03406481.jpeg

Jen sedm a půl roku stál v Praze na Letné žulový Stalin. Obří kamenná socha sovětského vůdce měla podle představ objednavatelů shlížet z Letenské pláně na věčné časy.

Nedlouho po slavnostním odhalení pomníku se však nad Stalinovým odkazem začala stahovat mračna.

Rok 1966: Metro, nebo podpovrchová tramvaj? V podzemí měla vést jen část trati

Je 9. květen, 9 hodin a 19 minut. Generální tajemník Gustáv Husák právě přestřihnul pásku a symbolicky tak zahájil provoz pražského metra

Za normálních okolností by to byla jen nákladná dopravní stavba. V letech reálného socialismu se ale pražské metro stalo především politickým tématem. Mluvilo se o něm od roku 1898, ale až v polovině šedesátých let 20. století začala být dopravní situace v centru hlavního města neúnosná a další odkládání nebylo možné.

Myšlenka postavit Stalinovi v Praze pomník se objevila po skončení druhé světové války. Zpočátku to vypadalo, že socha bude součástí dejvického Vítězného náměstí.

Zastánce měly i další zvažované lokality jako Letenská pláň, nábřeží mezi Národním divadlem a Karlovým mostem nebo prostor u Wilsonova nádraží. Zvláštní komise v čele s ministrem informací Václavem Kopeckým dala přednost Letné, přímo proti Čechovu mostu.

Podoba monumentu vzešla z výtvarné soutěže, vypsané v dubnu 1949. Z více než pěti desítek došlých návrhů vybrala porota k realizaci studii architekta Jiřího Štursy, jeho ženy Vlasty a sochaře Otakara Švece. Vítězný tým přišel s ideou sousoší, v němž bylo za Stalinem sešikováno osm postav, symbolizujících československý a sovětský lid.

17 tisíc tun a 140 milionů korun

Právě kvůli množství postav se monumentu přezdívalo „fronta na maso“. Porotci byli nadšení: „Z ideologického hlediska je tento návrh jediný, který spojuje vedoucí osobnost celého pokrokového světa, osobnost generalissima Stalina jasně s lidem,“ zněl verdikt.

Rok 1967: Chceme světlo! Strahovská demonstrace vysokoškolských studentů rozehnaná bezpečností

Příslušník veřejné bezpečnosti s revolverem kontrolující prvomájový průvod na fotce Petra Šimra

Koncem šedesátých let minulého století v tehdejší československé společnosti vrcholily snahy o uvolnění komunistického režimu a o prosazení politických změn. Předzvěstí reformního procesu, pro nějž se vžil název pražské jaro, byla i strahovská demonstrace vysokoškolských studentů z 31. října 1967.

Na základní kámen pomníku poklepal premiér Antonín Zápotocký 22. prosince 1949. Stavební práce na tehdy největším skupinovém sousoší v Evropě začaly ale až v únoru 1952. To způsobilo, že se Stalin dokončení své sochy nedožil – zemřel v březnu 1953. Slavnostnímu odhalení pomníku v květnu 1955 nepřihlížel ani jeho spolutvůrce Otakar Švec, který měsíc před tím spáchal sebevraždu.

Vnitřek více než 30 metrů vysokého pomníku tvořila masivní železobetonová konstrukce. K ní byly uchyceny kamenné části sochy, vytesané z 235 kvádrů severočeské žuly. Pomník vážil 17 tisíc tun, a aby se nesesunul do Vltavy, bylo pod ním vybudováno rozlehlé železobetonové podzemí. Celkový účet za megalomanskou stavbu se vyšplhal na závratných 140 milionů korun.

Jenže v roce 1956 sovětský vůdce Nikita Chruščov přednesl řeč, v níž zkritizoval kult Stalinovy osobnosti. Českoslovenští komunisté váhali, jak na nový kurs zareagovat. K rozhodnutí odstranit Stalinovu sochu z Letné došli až v roce 1961. Návrh dílo postupně rozebrat byl zamítnut, a tak byla socha na podzim 1962 natřikrát odstřelena. Osiřelý podstavec stojí na Letné dodnes.

Odstranění pomníku trvalo několik týdnů a akce byla přísně střežena. Detonace byly ovšem slyšet po celé Praze.

O tom všem je i dokudrama scenáristky Terezy Novákové. V režii Olgy Šubrtové účinkují Věra Hlaváčková a René Šmotek. Za jakých okolností se největší skupinové sousoší v Evropě bouralo a kam zmizely desítky tisíc tun betonu a žuly, o tom přímo na místě, kde stával Stalin v nadživotní velikosti, natáčel redaktor Ondřej Ševčík.