Srpen 1968 byl pro prezidenta Svobodu šok, jinak ale dělal vždy to, co si přáli Rusové, popisuje historik

Jeho kariéra generála z období 2. světové války, legionářská minulost i ministerská funkce, to vše bylo pryč. Tehdy byl „bezvýznamným mužem“, ale Chruščovova otázka naznačovala, že brzy bude vše jinak.  

O vztahu Chruščov-Svoboda host pořadu historik Jiří Pernes říká: „Znali se od válečných let. Chruščov sledoval jeho politickou dráhu i pád. Uvědomoval si škodlivost předchozí Stalinovy politiky, kdy se stále hledali nepřátelé ve vlastních řadách.“

A dodává: „Českoslovenští komunisté byli po Chruščovově otázce ve velkých rozpacích. V čele strany stál tehdy Antonín Novotný a Chruščovovi chtěli vyjít vstříc. Tak do Hroznatína vyslali vrtulník s generálskou uniformou, který Svobodu do Prahy přivezl. Tehdy se tam konal 10. sjezd Komunistické strany Československa.“

Ludvík Svoboda (nedatováno)|foto:autor neznámý, Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

A tím to nekončilo, Chruščov si přál, aby se Svoboda vrátil do funkce, chtěl ho mít v kontrolním výboru. Ovšem českoslovenští komunisté jeho přání nevyslyšeli, což nakonec stálo křeslo ministra Alexeje Čepičku.

Byla to zvláštní situace: Ludvík Svoboda působil jako ministr obrany ve vládě Národní fronty hned po skončení 2. světové války. Oficiálně byl sice nestraník, pro komunisty ale pracoval. Stejně tak i v letech následujících.

Poslušný vykonavatel

„Tehdy se začal v armádě uplatňovat sovětský vzor. Bylo třeba odstranit některé ,nepohodlné‘, mezi které patřil i generál Heliodor Píka,“ konstatuje Pernes.

„Svoboda byl poslušným vykonavatelem sovětských pokynů, ale pak byl z Moskvy tlak na jeho odstoupení tak silný, že Klement Gottwald souhlasil s jeho odvoláním.“

Čtěte také

Ludvík Svoboda. Generál, který bojoval; prezident, který vyjednával. „Byl vždy tam, kde byl boj nejprudší,“ vzpomíná jeho voják

Od dubna 1950 tak přestal být ministrem a stal se náměstkem předsedy vlády pro sport. Následně byl za nejasných okolností zatčen a po zhruba měsíci vazby před Vánocemi 1950 propuštěn. Jeho novým působištěm se stal Hroznatín, odkud byl s poctou odvezen do Prahy. A aby toho nebylo málo, stal se místopředsedou tehdejšího parlamentu a také velitelem Vojenské akademie. Přání z Moskvy byla pro československé soudruhy víc než rozkazem.

Události nabíraly rychlé obrátky: rok 1968 se stal plným nadějí spjatými s reformami a snahou o „socialismus s lidskou tváří“. Svou roli zahrál i Ludvík Svoboda, který byl 30. března 1968 zvolen prezidentem republiky. 

„On nebyl politikem a reformy spojené s rokem 1968 podporoval do určité míry.“ Tato „míra“ souvisela s tím, co na to říkali Sověti. A když byli znepokojeni a nesli změny v Československu s nelibostí, znepokojen byl i prezident Svoboda. „Ale srpen 1968 byl pro něj šokem. Nečekal to.“ 

Čtěte také

Ludvík Svoboda měl po únoru 1948 rezignovat, shodují se hosté Pro a proti

Proti vůli představitelů státu se vypravil dokonce do Moskvy, kde podle Pernese „chtěl dosáhnout propuštění unesených československých politiků. Jeho role tam byla ale zcela opačná. Neinformoval je o stavu doma, že za politiky národ stojí, ale chtěl, aby před sovětskými požadavky kapitulovali.“ 

Podpis moskevských protokolů se stal základem pro umístění sovětských vojsk na území státu, a především následné normalizace. „Zcela se ztotožnil s Husákovým programem a režimu sloužil až do roku 1975. Tehdy onemocněl a musel odstoupit.“

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli si Ludvíka Svobodu vybrali sami českoslovenští komunisté, Jiří Pernes odpovídá: „Nerozhodli. Oni sice řídili všechno, co se v republice odehrálo, ale nejdříve to konzultovali se Sovětským svazem. A pak postupovali podle jejich pokynů.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.