Společnost vnímá lidská práva jako kyslík. Když je ho dost, ani neví, že existuje, uvažuje Kroupa

K diskuzi usedli (zleva) Petr Just, Daniel Kroupa (v popředí), Lukáš Jelínek a moderátor debaty Jan Vávra
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy K diskuzi usedli (zleva) Petr Just, Daniel Kroupa (v popředí), Lukáš Jelínek a moderátor debaty Jan Vávra

Jsou výzvy k rezignaci ve vládní radě bývalé ministryně spravedlnosti a poslankyně Heleny Válkové (ANO) mediální štvanicí, nebo oprávněným požadavkem? Kdo by měl být veřejným ochráncem práv? Člověk přímo spojený s politikou určitě ne, shodují se filozof Daniel Kroupa, politolog Petr Just a komentátor Lukáš Jelínek.

Válková čelí kritice kvůli svému článku ze 70. let o ochranném dohledu, který byl totalitním režimem zneužívaný proti disidentům.

Pod článkem je i podpis komunistického prokurátora Josefa Urválka, který poslal na smrt Miladu Horákovou. Po zveřejnění článku Válková oznámila, že se vzdá své nominace na post ombudsmanky, vládní zmocněnkyní rady pro lidská práva ale zůstává. Hají se mimo jiné tím, že nevěděla, kdo Urválek vlastně byl.  

„Není podstatné, jestli to věděla, nebo ne. Protože obě varianty, tedy nevěděla, anebo že věděla, a přesto s ním spolupracovala, jsou strašné," myslí si Daniel Kroupa.

S vysokoškolským pedagogem mj. Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK Petrem Justem i Lukášem Jelínkem, který působí na Masarykově demokratické akademii, se shodují, že termín „mediální štvanice“ tady není na místě.

Just připomíná, že každý člověk, který vstupuje do veřejného prostoru, musí být připravený na to, že ho minulost může dohnat. „Předlistopadová minulost bude vycházet najevo možná stále častěji. Archivy se postupně otevírají, rozšiřuje se bádání o období konce 40. až konce 80. let. Ti, kdo tuší, že na ně něco může být někde nalezeno, s tím musejí počítat,“ upozorňuje.

Minulost Válkové zlomila vaz

Podobný názor má i komentátor Jelínek. „Vlastně se divím, že tak dlouho dokázala proplouvat českou politikou, a to s vědomím těchto kostlivců ve skříni… Vaz jí zlomilo kličkování a tvrzení, že pana Urválka neznala, že ochranný dohled byla bohulibá záležitost,“ míní Jelínek.   

Poté, co se Válková vzdala nominace na post ombudsmanky, budou mít poslanci na výběr ze tří kandidátů. Senát navrhl dva, prezident jednoho:  Stanislava Křečka, bývalého zástupce ombudsmanky a poslance ČSSD. Diskutující u kulatého stolu Plusu se shodli, že Křečkovu kandidaturu nepovažují za šťastnou.  

„Pozici ombudsmana by neměli zastávat lidé, kteří byli přímo spojeni s politikou,“ shodli se Kroupa s Justem. „A to je jeden hendikep Křečka, který je se stranickou politikou úzce svázaný. Vadí mi i jeho propojení s dezinformační scénou, sdílení určitých fake news a hoaxů třeba o sexuálních menšinách. Což se může objevit i v jeho agendě,“ upozorňuje Just.  

Obsazování funkce veřejného ochránce práv politiky je podle Jelínka tou nejhorší možnou cestou, která povede k degradaci samotného úřadu. Existuje prý celá řada nepolitických osobností se širokou autoritou. 

„Společnost vnímá lidská práva jako kyslík. Když máte vydýchaný kyslík v místnosti, tak se to dotýká všech. Pokud je ho dost, tak nevíte, že nějaký kyslík existuje,“ přirovnává Kroupa postoj české společnosti k otázce lidských práv. „I když máte dokonale fungující právní stát, vždy je tady prostor, kdy se svých práv nemůžete dovolat.  A k tomu je určen právě ombudsman,“ dodává.

„Každý jsme součástí nějaké menšiny a měli bychom si to uvědomit v okamžiku, kdy přijde řeč na jinou menšinu. Nejde o to menšiny nadřazovat, jde o to je nediskriminovat, nebo dávat jim rovné šance s většinovou populací,“ doplňuje Jelínek.   

Po 30 letech je už pozdě

Česko podle Jelínka zvolilo tolerantnější cestu vyrovnání se s komunistickou minulostí. Zajistilo to kontinuální přechod politické moci, tedy nenásilné převzetí moci.

„I díky tomu jsme v 90. letech začali vnímat komunistickou stranu nejen jako legální jako legitimní součást politického spektra. Druhá věc je, jak se česká společnost postavila ke komunistickým zločinům. Liknavost v porevolučních letech byla poměrně velmi výrazná. Po 30 letech stavět před soud pana Štrougala či Jakeše za střílení na hranicích mi přijde hodně opozdilé.“ 

Dluhy české společnosti k minulosti vidí také Just. „Neříkám, jestli je mají historici, sociologové, politologové či psychologové. Obávám se, že tady pro to nebyla společenská poptávka,“ míní Just.

„Bohužel u nás se v okamžiku, kdy se volalo po slušném vyrovnání s minulostí, spustil strašný pokřik, že je to jen čistý projev antikomunismu a zametlo se pod koberec. „Já to dodnes cítím jako hořkost, protože jsem patřil k těm, kteří se snažili určité vyrovnání tehdy prosadit," dodává Kroupa.

A jaký je celkový postoj naší společnosti k lidským právům? Poslechněte si v audiozáznamu. Moderuje Jan Vávra.

Spustit audio
autoři: Jan Vávra, Katka Brezovská|zdroj: Český rozhlas

Související