Sobečtí, panovační a rozmazlení? Předsudky vůči jedináčkům mají hluboké kořeny

21. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy rodina - dítě

Proč jsou jedináčci stále tak stereotypně považováni za sobecké rozmazlené děti? Takovou otázku si pokládá britská stanice BBC. Jak píše, negativní stereotypy o jedináčcích existují už věky – bez ohledu na okolnosti jsou označováni za rozmazlené, málo flexibilní, plaché, asociální a panovačné.

Zároveň ale desítky let důkladného výzkumu podle BBC ukazují, že běžné vnímání jedináčků má ve skutečnosti téměř nulový základ. Existují důkazy – vědecké i behaviorální – že jedináčci jako skupina se vymykají rysům, které jim ostatní přisuzují.

Čtěte také

Negativní stereotypy o jedináčcích mají kořeny, které se vytvářely hluboko v minulosti v době, kdy se formoval obor dětské psychologie. Na konci 19. století a na počátku 20. století vzniklo několik psychologických prací, jež vytvořily základ pro vnímání jedináčků.

Patřila sem i studie Stanleyho Halla, považovaného za průkopníka na poli dětské psychologie. Hall spolu se svými studenty publikoval závěry, které vymezují údajné vlastnosti jedináčků tak, jak je dodnes známe.

Zjednodušeně jeho teze zní následovně: Milující rodiče se se svým jediným dítětem mazlí a dopřávají mu všechno až do té míry, že z něho vyroste přecitlivělý a narcistický dospělý člověk. Hallovi je dokonce často připisován také výrok, že být jedináčkem je samo o sobě nemoc.

Máma, táta a dvě děti

Velký vliv měl podle BBC také Alfred Adler, významný rakouský psychoterapeut a zakladatel školy individuální psychologie. Adler byl prvním psychologem, který zkoumal a důkladně psal o pořadí narození a o tom, jak struktura rodiny ovlivňuje vývoj dětí.

Čtěte také

Ve svých případových studií jedináčky, které klinicky léčil, popsal v extrémně negativním světle. Tvrdil, že jsou nejen rozmazlení, ale že rodiče, kteří nechtějí více než jedno dítě, také způsobují svému jedinému potomkovi psychickou újmu.

Tato tvrzení se uchytila. Dávala totiž smysl v době, kdy byly rodiny početnější a kdy byla dětská úmrtnost mnohem vyšší než dnes. Jedináčci byli neobvyklí, bylo jich prostě málo. Klinická psycholožka Linda Blairová k tomu říká, že kdykoliv jsme v jakémkoliv společenství savců v menšině, ostatní se po nás takzvaně vozí.

Postupně se sice velikost rodin zmenšovala, a to i v zemích typu Spojených států a Velké Británie, jedináčci ale stále ještě nebyli normou. Dominantním se stal ideál nukleární rodiny, který zahrnuje nejméně dvě děti. Narativ, že ideální rodinu tvoří máma, táta a dvě děti, se usadil i v populární kultuře nebo v pořadech pro děti.

Třeba rodinný film Dennis - postrach okolí z roku 1993 vypráví dobrodružství problémového chlapce bez sourozenců a zároveň tak nenápadně posiluje předsudky vůči jedináčkům a jejich tolerantním, milujícím rodičům. Realita ale stereotypům neodpovídá.

Z nevýhody výhoda?

BBC poukazuje na rozsáhlou analýzu 141 studií o dětech, kterou na konci 80. let provedli američtí vědci Toni Falbo a Denise Politová. Zjistili, že jedináčci sice vyšli dobře v oblastech, jako je úspěch, motivace a osobní přizpůsobení, celkově ale přehled ukázal, že jedináčci jsou ve většině ohledů srovnatelní s dětmi z početnějších rodin. Jinými slovy, jedináčci nevyhovovali staré představě, že jsou osamělí, sobečtí a nepřizpůsobiví.

Čtěte také

„Skutečnost neodpovídá stereotypům přehnaně hýčkaných nebo osamělých malých císařů,“ říká antropoložka Ťing Sü, která působí na Washingtonské univerzitě ve Spojených státech.

Akademička už dříve provedla výzkum v předškolním zařízení ve středostavovském prostředí v čínské Šanghaji. Většinu dětí tam tvořily právě jedináčci. Ťing zjistila, že jedináčci ve věku dvou let okamžitě porozuměli požadavkům, které na ně kladlo prostředí kolektivu: tedy disciplíně a způsobům socializace.

Stereotyp sice tvrdí, že jedináčci jsou stydliví a společensky neobratní, antropoložka Ťing ale došla k závěru, že jsou přirozeně vybaveni k socializaci. Podle ní může být skutečnost dokonce taková, že jedináčci jsou ve výhodě před ostatními dětmi, protože bez sourozenců, na které by se mohli spolehnout, se musejí naučit budovat přátelství a sdílet ho s ostatními dětmi z jiných rodin.

Jedináčci se (moc) neliší

Také další výzkumy spojily vyrůstání jedináčků s několika výhodami a pozitivními vlastnostmi. Některé studie jim například připisují lepší verbální dovednosti. Jiné pak dospěly k závěru, že jedináčci jsou více motivovaní.

Odborníci říkají i to, že na jedináčky mohou mít pozitivní dopad osobní pozornost a zdroje od rodičů. Souvisí to s penězi, ale také s časem, který rodiče dítěti mohou věnovat.

Být jedináček může být problematické spíše ve vztahu ke změnám v rodině. Děti bez sourozenců podle některých výzkumů hůře snášejí konflikty svých rodičů.

Jedináčci také mohou mít větší problém vypořádat se s chaosem. Dítě bez sourozenců si prý také nevyvine smysl, který člověku říká, že se někdo chystá udělat překvapivou změnu ve svém chování – jako je například poražení jejich stavebnice. Ve výsledku je ale zřejmé, že jedináčci se od ostatních dětí zase tolik neliší, podtrhuje server stanice BBC.

Poslechněte si všechna témata Světa ve 20 minutách, vybrala je Magdaléna Fajtová.

Změnil americko-čínské vztahy rozhovor dvou prezidentů? Jak se Srbsko postaví ke kontroverznímu portrétu generála a válečného zločince Ratka Mladiće? Klimatická konference ve Skotsku je minulostí. Proč se už teď objevuje kritika zemí, které budou hostit další ročníky? A jak stavět odolnější domy v časech klimatických změn?

Spustit audio

Související