Snaha o vyřešení konfliktu Gruzie a Jižní Osetie

Po osmnáctiměsíčním konfliktu na počátku 90. let, který odnesl stovky lidských životů a vypudil z oblasti tisíce především gruzínských obyvatel, byly v Jižní Osetii zřízeny společné gruzínsko-rusko-jihoosetské mírové sbory, které dohlížejí na klid a pořádek v zemi. A právě tyto síly se staly záminkou k nejnovějšímu zostření situace v oblasti - nepočítáme-li samozřejmě jarní proklamaci nového gruzínského prezidenta Saakašviliho, že mírovou cestou znovu sjednotí veškerá historická gruzínská území.

Krizový scénář začala psát jednotka gruzínské armády, která před několika týdny zabavila dva kamiony s raketovými hlavicemi pro ruské mírotvorce. Oficiálním důvodem pro tento krok byl podle gruzínské strany fakt, že ruská kolona neměla všechna potřebná povolení. Tbilisi navíc Moskvu okamžitě obvinilo, že zbraně nebyly určeny pro ruské jednotky v mírových sborech, ale pro jihoosetskou část tohoto kontingentu. Něco takového gruzínská strana kvalifikovala jako ruské vměšování do vnitrogruzínských záležitostí. Gruzínští vojáci v minulých dnech zadrželi také ruský humanitární konvoj, který do Jižní Osetie vezl mouku.

Celá záležitost je ovšem daleko komplikovanější. Jižní Osetie je opravdu řádnou součástí Gruzie, jenže nálady v této většinou ruskojazyčné republice jsou jednoznačně proruské. V hlavním městě oblasti Cchinvali jsou k vidění obrovské billboardy s nápisy Naším prezidentem je Putin. Ruské úřady navíc obyvatelům Jižní Osetie ochotně udělují ruské občanství. Proto se například stalo, že pro Vladimira Putina v této odbojné oblasti v ruských jarních prezidentských volbách hlasovalo 98 % oprávněných voličů, což bylo procento podstatně vyšší, než v Rusku samotném. Nálady v Jižní Osetii jsou prostě přirozeně odstředivé - mimo jiné i proto, že severní část území obývaného etnickými Osety je trvalou součástí Ruské federace.

I v tomto případě jde tedy mimo jiné i o neblahé důsledky někdejšího administrativního členění sovětského státu, které v dobách komunistického impéria neměly žádný význam, protože o všudypřítomné monopolistické bolševické moci bylo takříkajíc rozhodnuto předem. Dnes se ovšem zmíněné voluntaristické administrativní členění někdejšího Sovětského svazu v mnoha případech ošklivě mstí a jihoosetský konflikt je toho jen dalším příkladem.

Gruzínský prezident nedávno navštívil Moskvu a 17. července byla podepsána čtyřstranná dohoda o urovnání nepokojů. O té se ale předem soudí, že nebude dodržována. Jihoosetská strana tvrdí, že na její území neoprávněně vstoupilo na 600 gruzínských vojáků. Jihoosetský prezident Kokojev na druhé straně naopak před několika dny potvrdil, že do jeho země přišlo takříkajíc na pomoc 2000 ozbrojenců z jiných oblastí Kavkazu. Ti prý byli po podpisu zmíněné dohody posláni zpět domů, ale v případě potřeby jsou podle Kokojeva odhodláni okamžitě se do Jižní Osetie vrátit.

Zahraniční pozorovatelé sledují vývoj v Jižní Osetii a koneckonců v celé Gruzii s velkou pozorností. Základní otázka je totiž jasná - jde tu o to, kdo bude mít ve Tbilisi větší vliv. Budou to Spojené státy americké, které chtějí mít na Kavkaze klid, protože mají eminentní zájem na kaspické ropě, nebo tradiční pán těchto končin Rusko, které sice v tuto chvíli tak není silné, jak by si samo přálo, ale které se usilovně snaží obnovit svůj někdejší velmocenský statut?

Řada odborníků se domnívá, že gruzínský prezident Michail Saakašvili dostal při své nedávné návštěvě v Moskvě výměnou za souhlas s dalším pobytem tří tisíc ruských vojáků ve dvou základnách na gruzínském území od Moskvy tiché přikývnutí k tomu, aby s proruskými separatistickými režimy v Jižní Osetii a v Abcházii naložil podle vlastního uvážení. Už příští týdny by v každém případě měly ukázat, jak chce Michail Saakašvili znovusjednocení pětimilionové Gruzie prakticky zařídit. Přejme si jen, aby se z Jižní Osetie nestalo další Čečensko.