Slovenské národní povstání ve vzpomínkách i v přímém přenosu
„Slovensko svým udatným bojem dokázalo věrnost rozhodné většiny slovenského lidu myšlence jednotné Československé republiky,“ řekl v srpnu 1945 na oslavách prvního výročí Slovenského národního povstání Edvard Beneš. Neříkal pravdu.
Podpora povstání na Slovensku nebyla „většinová“ – a ne všichni povstalci snili o „jednotné“ republice, jakou měli před rokem 1939.
Od konce roku 1943 se klerofašistický režim na Slovensku postupně hroutil. Porážka třetí říše byla neodvratná a slovenští vojáci se nechtěli podílet na nacistickém běsnění. Navíc hrozilo, že se Slováci po válce ocitnou mezi poraženými.
Někteří důstojníci armády Slovenského státu byli v kontaktu s odbojem a exilovou vládou v Londýně a připravovali proto otevřený boj proti nacistům a jejich přisluhovačům.
Předčasný začátek a osudové selhání
S blížící se frontou ve slovenských lesích na jaře roku 1944 stále častěji operovali výsadkáři ze Sovětského svazu. Své akce plánům londýnské vlády ale nepřizpůsobili a bratislavský velvyslanec třetí říše Hanns Ludin požádal v srpnu Berlín o vojenský zásah.
Slovenské národní povstání začalo proto v Banské Bystrici předčasně 29. srpna 1944 v reakci na obsazování Slovenska nacistickou armádou. Vedení povstaleckých jednotek se chopil náčelník velitelství štábu pozemního vojska v Banské Bystrici Ján Golian. Začátek povstání se ale změnil v katastrofu.
Hlavní roli měly hrát dobře vyzbrojené divize slovenské armády na východě země. Jejich úkolem bylo obsadit horské průsmyky a otevřít cestu Rudé armádě. V klíčovém okamžiku velitelé těchto divizí zaváhali a k povstání se nepřipojili. Německé jednotky pak snadno odzbrojily asi 30 tisíc vojáků.
Slovenské divize tedy nacistům vybudovaly opevnění a následně i odevzdaly zbraně. Příchod sovětské armády a československého armádního sboru se extrémně zpozdil a povstalci tak zůstali ve svém boji sami.
Dva měsíce odporu s hořkým koncem
Na začátku října 1944 měla první československá armáda na Slovensku okolo 60 tisíc mužů. Velení převzal generál Rudolf Viest, který přiletěl z Londýna. Na pomoc dorazili i českoslovenští letci z Anglie a přes neochotu sovětského velení také 2. československá paradesantní brigáda.
Dne 19. října ale začala závěrečná německá ofenziva proti povstalcům – a byla drtivá. Možnost evakuace měli pouze letci. Banskou Bystricu povstalci vyklidili bez boje, 28. října 1944 ve čtyři hodiny ráno vydal generál Rudolf Viest poslední rozkaz a zdecimovaní bojovníci se stáhli do hor. Bez přímé sovětské pomoci neměli naději na úspěch.
Nejvyšší velitelé povstání Rudolf Viest a Ján Golian padli do zajetí 3. listopadu. V Podhronském Bukovci je obklíčily německé jednotky a slovenští gardisté. Pod pohrůžkou vypálení celé vesnice se Viest a Golian vzdali. Oba generály nacisté popravili. Za spolupráci s partyzány v lednu Podhronský Bukovec vypálili stejně.
Začala partyzánská válka se všemi dopady na civilní obyvatelstvo. Prostřednictvím unikátních dobových záznamů i pozdějších vzpomínek účastníků připomíná Slovenské národní povstání pořad z cyklu Archiv Plus.
Související
-
Rok 1944: Konečně doma! Co znamenala Karpatsko-dukelská operace
Karpatsko-dukelskou operaci, která začala 8. září 1944, prezentoval komunistický režim jako stěžejní okamžik naší vojenské historie.
-
Rok 1945: Bomby na Prahu. Hlavní město terčem spojeneckého bombardování
Na Popeleční středu 14. února 1945 se Praha stala terčem bombardování. Nálet, který mimo jiné poškodil Emauzský klášter, si vyžádal životy více než sedmi stovek lidí.
-
Rok 1945: Vyrovnávání účtů. Případ největšího vraždění Němců se odehrál v Postoloprtech
Konec druhé světové války provázely na řadě míst v českých zemích násilnosti na německých civilistech. K největším patří případ z Postoloprt nedaleko Loun.
