Domov, exil a návrat. Co prožívali českoslovenští emigranti a s jakými pocity si budovali nový život
„Člověk neví, kde je, všecko je nový a život bez mládí je těžkej,“ povzdechl si herec Landovský, když přemýšlel o tom, jak se cítí v emigraci. Do té se dostal nedobrovolně. Protichůdné pocity ale měli i lidé, kteří emigrovali z vlastní vůle, ať už po únoru 1948, nebo po okupaci v roce 1968. Archiv Plus přináší jejich postřehy a vzpomínky. Poslechněte si, jak českoslovenští emigranti mluvili o svém životě po odchodu z vlasti.
Karel Hvížďala se ve své knize České rozhovory ve světě z roku 1981 ptal svých respondentů univerzálním souvětím, mířícím rovnou k hlavním emigrantským traumatům: „Jak se máte? Jak se cítí vaše duše? Nevyčítá vám někdy něco?“
Podobnému dušezpytu byli po listopadu 1989 vystaveni paradoxně i mnozí navrátilci, kteří byli pozváni k bilančním rozhovorům do Československého rozhlasu, především v rámci cyklů A léta běží, vážení nebo Opožděné rozhovory.
Čtěte také
Otázka tentokrát zněla: Co pro vás znamenají pojmy domov a vlast?
Byla to vlastně chůze po tenkém ledě, skrz který se lze snadno probořit do bahýnka sentimentality až kýče. Ale všichni ti ctihodní navrátilci nebo krátkodobí návštěvníci reagovali zpravidla s nadhledem, velkoryse, beze stopy údivu nad takovouto otázkou. Své češství dávno prokázali tím, že ze země odjeli bez reálné šance na návrat, ale tak či onak pro svou vlast pracovali i v emigraci.
A svou houževnatost ve vztahu k rodnému jazyku prokázali už jen tím, že se dokázali různými způsoby češtinou a alespoň vzdáleným kontaktem s českým kulturním prostředím protlouct, dokonce časem i uživit.
V ideálním případě si z emigrace přivézt poznání nebo zkušenost, které by bez „vyhazovu“ z domova nikdy nenabyli. A to včetně kritického postoje k některým aspektům reálného, nikoli vysněného života na Západě.
Jak řekl zpovědník mnoha exilových osobností Karel Hvížďala: „Emigraci jsem si definoval jako úkol, který je nasměrován do Čech a za mimořádných okolností musí být vyplněn z ciziny.“
Člověk ví, že musí
Nejotevřenější byl po návratu herec Pavel Landovský, když připouštěl, že v emigračním vyhnanství se člověk může zpočátku ocitnout v zajetí všech „elementární obranných vlastností“.
Čtěte také
Což znamená, že se zpočátku brání nové realitě, nechce se mu vlastně být tam, kde se ocitl, zvlášť když šlo o emigraci nedobrovolnou, například v rámci estébácké akce Asanace.
„Člověk neví, kde je, všecko je nový a život bez mládí je těžkej. Jak říkal Werich: Kuličky jsem s nima nehrál,“ konstatuje Landovský. Přitom právě on se relativně brzy uchytil jako nová hvězda vídeňského divadla Burgtheater, a v tom okamžiku měl vyhráno.
Ale jeho slova o tom, že spousta lidí emigraci vlastně nepřežila, když přišli o svou profesi, rezignovali a věnovali se výhradně rodinnému životu, nebo dokonce odešli ze života vlivem depresí a různými chorobami způsobenými tím, že si venku prostě nezvykli, by se dala vztáhnout na nemalou část českého posrpnového exilu.
Dva příklady za všechny – tragický osud spisovatele Karla Michala nebo scenáristy Vratislava Blažka. Ani jeden z nich se pádu komunismu a návratu do Československa nedožil.
Ivan Medek a Hlas Ameriky
V rozhlasovém archivu jsou i rozhovory s lidmi, kteří od začátku vzali emigraci jako odlišnou etapu života. Počítali s tím, že budou pracovat v jiném oboru než dosud.
Čtěte také
Hudební publicista a bývalý dramaturg České filharmonie Ivan Medek, od konce 40. let spjatý s hudebním životem v Československu, se tak z vlastní iniciativy po svém odchodu do Vídně koncem 70. let rozhodl spojit se newyorskou centrálou Hlasu Ameriky (na angažmá ve Svobodné Evropě už neměl odpovídající věk) a nabídl této stanici pravidelné referování o událostech novinky ze střední a východní Evropy.
Nějakou dobu se musel obejít bez honorářů a bez záruky odvysílání svých příspěvků. Teprve časem se stal oním ikonickým hlasem, který pravidelně informoval posluchače VOA o zatýkání disidentů v Československu a nejrůznějších událostech za železnou oponou.
Medek měl ovšem štěstí v tom, že jeho žena klavíristka dostala ihned po emigraci práci jako klavírní pedagožka. A navíc první roky v emigraci bylo hlavním Medkovým „jobem“ poradenství pro uprchlíky v uprchlickém táboře v Traiskirchenu. Žádná kultura. Vlastně se k působení v tomto oboru už nikdy nevrátil.
Pavel Tigrid
„Které vaše názory považujete za aktuální?“ Další otázka, položená tentokrát legendě českého exilu, novináři Pavlu Tigridovi.
Čtěte také
Ten se naštěstí nenechal vmanévrovat do role exilového Děda Vševěda a lakonicky odpověděl, že nikomu nevnucuje své názory, o kterých má často sám pochyby. A trval na tom, že nechce nikomu radit, protože „nejhorší jsou dědci, kteří dávají rady.“
Tigrid zato přispěl cennou zkušeností ze setkání různých generací exilu hledáním cesty k dialogu těchto emigračních vln, především protikomunistické z roku 1948 a reformně komunistické z roku 1968.
V čem byla přelomová setkání pod patronací kněze Jana Anastáze Opaska v bavorském městečku Franken? Nejen o tom uslyšíte v Archivu Plus, poslechněte si celý pořad.
Související
-
Z rozhlasu do kotelny i emigrace. Jaký osud čekal osobnosti Československého rozhlasu po okupaci?
V období normalizace v Československu se lidé nejen z rozhlasu museli rozhodnout, jestli v zaměstnání zůstat, anebo odejít a přijít o svou existenci.
-
Léto s Krylem: Po návratu z emigrace hlasitě kritizoval polistopadové poměry i politiky
Karel Kryl chtěl po svém návratu do rodné země v listopadu 1989 nejen zpívat. Nahlas také mluvil o tom, co se mu nelíbilo. Kritizoval „český samet“ i jeho představitele.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
