Skepse jako inspirace mě už nebaví, hledám pozitiva, říká Jana Bačová Kroftová

5. listopad 2018

Jejím nejoblíbenějším materiálem pro práci je kámen. Narušuje tím zavedený stereotyp, že ženy jsou příliš subtilní na práci se sbíječkou. „Je to fyzično,“ říká sochařka, výtvarnice a scénografka Jana Bačová Kroftová, host pondělní Osobnosti Plus.

Rozhodně mi žádný jiný materiál neudělá tak dobře jako kámen. Dřevo je poměrně měkké, zacházím s ním úplně jinak. Když se modeluje, tak se přidává, může tak dojít zase k haptické zkušenosti, ale kámen mi tak odolává, že je to pro mě velká výzva.“

Ráda užívám všech darů, které mi byly na tomto světě dány. Tedy nejen mozek, nejen imaginaci a všechny emoce, ale i fyzickou sílu. Dotek. Pot. Se sochou, a hlavně s kamenem, který má v sobě neuvěřitelnou energii, se cítím jako mořeplavec, který pluje ve větru a musí zápasit s přírodou. Je to obrovský adrenalin a paráda,“ vysvětluje.

Jana Bačová Kroftová je sochařka, výtvarnice a scénografka. Vystudovala ateliér sochařství u profesora Jana Hendrycha na Akademii výtvarných umění v Praze. Má dvě děti.

Kamenné ucho

Snad právě proto, že pracuje se silnými a hlučnými nástroji, vytváří skulptury, jejichž ideou je mnohdy ticho a vnímání okolí.

„Pro mě je naslouchání úplně to nejdůležitější. Protože i svou vlastní zkušeností jsem přišla na to, že když vznikne jistý problém, nevyřeší se žádnou agresí, přemrštěnou reakcí nebo vysokou emocí. Naopak se vyřeší tím, že člověk ztiší hlas, zbystří, uklidní se a naslouchá. Tím se spíše v problému zorientuje a vlastně není tak sebestředný. Snaží se pochopit veškeré souvislosti vzniku toho problému.“

Vždycky jsem byla okouzlena davem, okouzlena lidmi. Když jsem byla menší, tak jsem k nim dokonce chodila a očuchávala je.
Jana Bačová Kroftová

Každý den

Výtarnice také představuje svůj projekt nazvaný „Každý den“, v rámci kterého maluje podle předlohy denně portréty slavných lidí, z nichž si podle svých slov staví armádu proti agresivitě, hlouposti a nenávisti.

Nejkrásnější na mé práci je, že po mně zůstává, říká zahradní architektka Jana Pyšková

Jana Pyšková

„Moderní, zkrocená divočina je styl, který se blíží prériím, loukám a stepím. Ale je to i důležité kvůli klimatickým změnám. Je málo takových partií, které využívají různé skupiny travin a květin, které jsou zvyklé na různé stresové situace a vydrží i nepříjemné klimatické extrémy, tedy především sucho,“ říká zahradní architektka Jana Pyšková, host středeční Osobnosti Plus.

Můj projekt vznikl ze skepse. Milan Kundera napsal, že skepse proměňuje svět v otázky, a proto je nejplodnějším stavem, který zná. Dnes, po pěti letech, mě už ale skepse nebaví. Hledám pozitiva, která se dějí ve společnosti, a myslím, že se skutečně dějí.“

Humanistické poselství

Letos bylo odhalen v pražských Kbelích sochařčin památník k výročí Českoslovenka. Co pro ni tato práce znamenala?

„Pro mě samozřejmě první republika reprezentuje základní humanistické poselství, bazální pravdy, které nastolily základy lidské morálky. Že je důležité nebát se a nekrást. Dnes je to bohužel zprofanované, ale myslím si, že už to lidem chybí. Protože to se vlastně také ukázalo na odhalení mého památníku. Trochu jsem se bála, že to bude patetické, a měla jsem v paměti lživá a nehezká odhalování památníků za socialismu. Ale ve Kbelích to proběhlo velmi pěkně a spontánně. Cítila jsem, že to není vůbec žádná faleš. Lidé zpívali hymnu a také Ach synku, synku, baráčnice tancovaly bláznivé tance, prostě to bylo fajn,“ popisuje Bačová Kroftová.

autoři: Lucie Vopálenská , kte

Související