S Dubčekem Československo zemřelo

Před slovenským parlamentem v Bratislavě má dnes bystu se stručným nápisem Alexander Dubček, slovenský štátnik 1921 až 1992. Odhalena byla roku 2002, deset let po Dubčekově smrti.

Gustáv Husák, Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a František Kriegel v prvomájovém průvodu v roce 1968|foto:Fotobanka Profimedia

Nebudeme polemizovat o pojmu státník, jisté je to, že Dubček je dodnes asi nejznámější Slovák ve světě.

Dubčekův rok 1968 byl proprán za posledních třicet let v mnoha publikacích a článcích, ale jeho porevoluční éra v čele Federálního shromáždění stojí tak trochu ve stínu.

Do jisté míry oprávněně, i když na počátku Dubčekova návratu tam, odkud byl v roce 1969 vypoklonkován, stálo velké politické drama.

Já prezident, vy předseda parlamentu

Když Alexander Dubček jako nově kooptovaný předseda federálního parlamentu ohlašoval na konci prosince 1989 zvolení Václava Havla do funkce prezidenta Československa, musel mít smíšené pocity.

Dubček, Kubišová a Havel jdou promluvit k 200 000 demonstrantům na Václavském náměstí, kteří přišli 24. listopadu vyzvat komunistickou vládu k demonstraci|foto:Profimedia

Sám o tuto funkci velmi stál, ale jako politik na ni nebyl připraven a jako člověk do ní nikdy nedorostl.

Hlavním argumentem proti jeho kandidatuře ale bylo jeho dvacetileté mlčení, které porušil jen málokdy a prakticky bez výjimek v případech obhajoby sebe sama a svých práv.

Jeho výjimečné postavení politické legendy mu ovšem zajistilo post předsedy Federálního shromáždění, ze kterého paradoxně v roce 1969 po finální prohře s Husákem odcházel.

Nutno říct, že Dubčekův návrat do čela zákonodárného sboru byl nakonec rozumnou volbou.

Po letech do Moskvy  

Dva a půl roku Dubčekova působení v čele federálního československého parlamentu bylo vyplněno nejenom usilovnou prací na nových zákonech a předpisech, ale hlavně v prvním roce i častými zahraničními cestami. Měly svůj rub a líc.

Dubček procestoval Skandinávii, zaletěl do Austrálie i Spojených států, do Itálie, Španělska i dalších evropských zemí.

Čtěte také

Dubček ex post tvrdil, jak ho tížil podpis obuškového zákona. O tom pochybuji, tvrdí historik Tůma

Jako reprezentační figura byl v této roli československé demokracii vcelku platným hráčem, z hlediska praktického tyto cesty zjevně nic zásadního nepřinesly a co do významu nesnesly srovnání s cestami Havlovými. Navíc Dubčekův více méně zmatený způsob projevů a komunikace nevzbuzoval velký respekt.

Byl zvyklý mluvit v dlouhých a ne vždy srozumitelných souvětích a kolem podstaty věci jenom kroužit a ne vždy bylo jasné, co měl opravdu na mysli.

Jedna návštěva byla výjimečná – v archivu se uchoval záznam z Dubčekovy cesty do Moskvy v květnu 1990, kde ho kromě Gorbačova přijal především předseda sovětského parlamentu Anatolij Lukjanov.

Musel to být pro Dubčeka zvláštní pocit, srovnat tuto návštěvu s pobytem rukojmího v roce 1968, kdy ho nakonec Brežněv a spol. přinutili spolu s kompletní československou delegací s výjimkou Františka Kriegla podepsat prakticky kapitulaci pražského jara.

Pikantní je, že zmíněný předseda Lukjanov stál o rok a čtvrt později mezi pučisty proti Gorbačovovi. Situace v uhnívající zemi Sovětů byla víc než křehká.

Filozofie ústupu

V té době se mnohé rozhovory s Alexandrem Dubčekem nesly v oslavně nostalgickém duchu.

Dubčekova reflexe současnosti i minulosti byla jednoduchá: 20 let starý reformní proces byl úctyhodný pokus, také na něj navazujeme, a není v rozporu s našimi demokratizačními a hospodářskými snahami.

Alexander Dubček a Václav Havel|foto:John Chapman, Alamy / Profimedia

Ale přicházely i kritičtější chvíle. Jednou z nich byla konference na zámku v Liblicích na konci roku 1991, kde museli Dubček, ale třeba i Černík nebo Mlynář reagovat na kritické podněty a otázky týkající se roku 1968 i ústupu z reformních pozic po okupaci.

Dubček stereotypně opakoval – nechtěli jsme konfrontaci, zvolili jsme filozofii ústupu. Morálně jsme vyhráli.

Byl to tedy trochu kunderovský postoj z konce roku 1968 ve spisovatelově sporu s Václavem Havlem, postoj problematický už tehdy, natož počátkem 90. let.

Bylo jasné, že léta 1968 až 1969 Dubčeka už nikdy nepřestanou pronásledovat, a že kromě potřeby hájit své postoje v něm do jisté míry musí hlodat pochybnost, zda jeho úloha v dějinách nemohla vypadat přece jen jinak.

Jak se postupně štěpila porevoluční politická scéna, Dubček opustil VPN a na počátku roku 1992 založil slovenskou sociálně demokratickou stranu.

S probuzeným slovenským nacionalismem společnou řeč nenašel a až do konce svých dnů hájil Československo a jeho integrační snahy dostat se do tehdejšího Evropského společenství.

Když po volbách roku 1992 usedl v srpnu do lavice Federálního shromáždění jako řadový poslanec, netušil, že jeho politická kariéra stejně jako život se brzy tragicky uzavře.

Hrob Alexandra Dubčeka|foto:Vojtěch Berger

Pro Slováky, kteří nastupovali cestu vlastní loďky na evropském moři, to byla větší rána než pro Čechy, kteří na Dubčeka pomalu zapomínali.

V hektickém listopadu 1992 ostatně účast českých politiků na jeho pohřbu byla až podivně nezúčastněná.

Václav Havel jako soukromá osoba přítomen byl, ale nepromluvil, stejně jako nikdo další z české politické reprezentace, nemluvě o premiéru Klausovi, který se rozloučení s Dubčekem vůbec nezúčastnil.

Nebýt osudové autonehody. Alexander Dubček ještě mohl dosáhnout další politické satisfakce, pokud by se rozhodl kandidovat na post prvního slovenského prezidenta.

Přinejmenším byl Vladimír Mečiar nucen s touto eventualitou kalkulovat a není vyloučené, že by měl při svých autoritářských sklonech v Dubčekovi v následujících letech jistou překážku. Takto měl o problém méně.

Poslechněte si reprízu pořadu z roku 2022.

V další části pořadu se Ivana Denčevová zamyslí nad otázkou, zda bylo rozdělení Československa historickým neštěstím. A jako bonus uslyšíte i vzpomínku na smrt Fredyho Mercuryho.