Rozpočet

Určitě nelze jásat nad tím, že vláda naplánovala výdaje o sto patnáct miliard vyšší, než jaké očekává příjmy, jenomže nikdo z kritiků vysokého deficitu jasně neřekne, ke které skupině občanů by se vláda při rozdělování peněz měla otočit zády.

Vedle snahy zastavit zadlužování státu musí kabinet zvažovat sociální únosnost škrtů ve výdajích, a tak je rozpočet kompromisem mezi tím, co si stát nemůže dovolit a tím, co nemůže nezaplatit. Nadšen rozpočtem asi nebude nikdo. Důchodci by neodmítli vyšší penze, podnikatelé by rádi nižší daně a odvody, státní zaměstnanci důstojnější mzdy, zemědělci dotace a všichni levnější energie.

Věčná zůstane i debata o tom, co má být pro vládu prioritou. Lepší podmínky pro toho, kdo vytváří pracovní místa? Anebo investice do vzdělání, které je předpokladem lepšího uplatnění? Není ale stejně tak prioritou zdraví, anebo kvalita života, se kterou souvisí ochrana životního prostředí?

Také je zde nějaké dědictví po předcích a třeba nepečovat o památky by byl kulturní zločin. Rukou, které jsou nataženy ke státní kase, je zkrátka hodně. Problém je v tom, že stát je stále méně schopen dostát očekávání svých občanů. Státu zůstávají provozní náklady, ale zisk se stále více vytváří a zůstává v soukromé sféře. Dnešní státy připomínají chudé a zadlužené firmy spějící k bankrotu. Aktiva levně pořídí v dražbě banky a pasiva zůstanou občanům.

Takovýto katastrofický scénář nepočítá s demokracií, tedy ani se špatnými státními rozpočty. Nahradí je byznysplán globální megafirmy.