Zuzana Navarová

Ranní poznámka Ivana Hoffmana

V jedné z recenzí na album Zuzany Navarové Jako Šántidéví (což v překladu z hindštiny znamená Jako bohyně míru) před rokem stálo: "...z písní dýchá pozitivní klid, smířenost s přirozeným tokem věcí, přátelská soudržnost kapely, radost z pouhého bytí a hravých rýmů. Nic se tu neřeší, nepřekonává, nevětrají se žádné konflikty s realitou, netlačí se na pilu."

U zpěvačky, která byla vždy skvělá, se těžko říká, že některý z jejích projektů je nejlepší. Snad se ale dá říct, že se Zuzaně Navarové v závěru její životní a umělecké cesty podařilo vtělit do hudby poselství, jakého je v této době naléhavě třeba. Navarová se už s Nerezem těšila respektu a obdivu. Aniž by jedno či druhé ztratila, podařilo se jí navíc získat ještě posluchačovo důvěrné přátelství. Její písně z posledních let jsou vlídné, člověk se u nich neubrání úsměvu. Navarová dospěla k výrazu, kterému nelze nevěřit.

Zpívá lehce, jakoby obyčejně, dokonce snad ledabyle, aniž by jejímu projevu chyběl jasný postoj a noblesa. Většina posluchačů se až včera dověděla, že za poznání, co je důležité, na čem záleží, co má smysl, vděčila Zuzana Navarová nemoci. Místo o rakovině hovořila o životě. Letos v lednu od ní Vladimír Vlasák na otázku, jaké má cíle, uslyšel: "Už několik let neplánuji. Jako cíl jsem si vytkla, že nebudu mít žádné cíle. Každý probíhající okamžik je můj cíl. Užívám si, že mi sníh pod botami hezky křupe. Nebo hezky čvachtá." Obklopena příjemnými muzikanty si Navarová užívala i každého vystoupení, každé písně. Tak se jí podařilo přemoci nemoc hudbou, která jen tak nepomine. Šťastně to stihla dříve, než nemoc přemohla ji.