Historicky nejstarší politická strana v Německu, sociální demokracie, neprožívá zrovna úspěšné období.
Týden poté, co utrpěla dvě historické porážky při eurovolbách a v nejmenší německé spolkové zemi, v Brémách, překvapivě rezignovala dosavadní předsedkyně strany Andrea Nahlesová na všechny stranické funkce. Krize německých sociálních demokratů se tak ještě dál prohloubila, a oni se tak nacházejí ve volném pádu.
Nejvyšší představitelé obou vládních stran v Německu, křesťanských a sociálních demokratů, si už téměř zvykli na to, že volby jakéhokoli druhu pro ně zpravidla nekončí úspěchem.
O dosavadní předsedkyni Nahlesové bylo možné myslet si leccos. Nikdo jí ale nemohl upřít, že v rámci strany v minulých desetiletích urazila dlouhou cestu. Začínala jako radikální stoupenkyně Karla Marxe a jako postrach zavedených stranických elit.
Posunula se až do pozice věcné a pragmatické ministryně práce a sociálních věcí, jíž se před lety podařilo prosadit zavedení plošné minimální mzdy v Německu, což nikdo z jejích předchůdců nedokázal.
Odstupující šéfka sociálních demokratů nebyla žádná „politická rychlokvaška“, která by si jen tak odskočila do politiky, aniž by znala zákonitosti jejího fungování. Naopak, svou stranu znala tak jako nikdo jiný, prošla nejrůznějšími funkcemi a vypracovala se až na samý vrchol hierarchie.
Již několik dní může přes 450 tisíc členů německé sociální demokracie v rámci vnitrostranického referenda rozhodovat o tom, jestli vznikne další vláda s křesťanskými demokraty.
Věděla také jinými slovy, co může od svých spolustraníků chtít, stejně tak co se od nich dá čekat. Představa, že bude čelit neustálému zákulisnímu intrikaření svých mužských kolegů, cílenému úniku informací do sdělovacích prostředků, ji zřejmě vedla k závěru, že bude lepší zatáhnout za záchrannou brzdu a po roce rezignovat na všechny funkce.
Teď ovšem nepůjde pouze o to, kdo Andreu Nahlesovou nahradí, ale i o další osud vládní koalice s křesťanskými demokraty pod vedením kancléřky Angely Merkelové. Dosavadní šéfka strany patřila mezi sociálními demokraty k největším oporám vlády, což dávala najevo při každé příležitosti.
Již více než deset let obchází německé sociální demokraty (SPD) strašidlo. Není to ovšem Marxův komunismus, tak jako v minulých stoletích, ale pouhé slovní spojení Hartz IV.
Nyní mohou u německých sociálních demokratů získat navrch stoupenci obratu směrem k radikálně-levicovým postojům. Jsou to ti, kteří vidí jedinou šanci na vzkříšení sociálních demokratů v politice podobné té, jakou v Británii prosazují tamní labouristé v čele s marxistou Jeremy Corbynem.
Takže na politickou agendu německých sociálních demokratů by se vrátily požadavky na opětovné zestátnění toho, co bylo v minulosti privatizováno, na zavedení vysokých daní pro firmy a bohaté jednotlivce.
Něco takového by ale bylo možné prosadit pouze ve spojenectví s postkomunistickou Levicí a možná i Zelenými. Jestli by to ale sociálním demokratům vrátilo ztracené voliče, není v žádném případě jisté.
Jisté naproti tomu je, že zemětřesení, které Andrea Nahlesová svou rezignací vyvolala, nezůstane omezeno pouze na její sociální demokraty. Může s sebou strhnout vládu, kancléřku i přinést předčasné volby. Třeba už na podzim.
Autor je komentátor Lidových novin
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
