Revoluční gardy mu zavraždily rodiče

Rudolf Bělohoubek
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rudolf Bělohoubek

Rudolfu Bělohoubkovi bylo dvanáct let, když mu před jeho zraky zavraždili rodiče. Stalo se to 7. května 1945. V revolučních dnech konce 2. sv. války rozvášněný dav z vesnice Loděnice u Berouna vyvlekl jeho otce a matku a společně se sedmnácti dalšími Němci je odtáhl asi pět kilometrů k místu, kde se od nepaměti říká U zabitého. Tam došlo k vraždě všech devatenácti osob.

ZPĚT NA VŠECHNY PŘÍBĚHY

Podle kroniky je tam umlátili a postříleli, dnes z mnoha svědectví víme, že byli jednotlivými ranami popraveni, říká se, že to spáchali Vlasovci za hlasitého povzbuzování místních. Otec Rudolfa byl český listonoš, jeho matka Němka, nikdo z nich neměl s nacisty nic společného.

Rudolf Bělohoubek se potuloval po vesnici a úplnou náhodou se ocitl na náměstí, kde vidí, jak dav lynčuje jeho rodiče. Co asi udělá dvanáctiletý kluk, který dva dny neviděl své rodiče, netuší, kdy byli, co je čeká:

„Tak jsem je doprovázel, šel jsem vedle nich, tam hlouček lidí, vřava a potom začaly různé napadačky, ale to začalo, jen co vyšli do ulice. Já jsem je doprovázel celou cestu až na místo a tam po mně ještě Vlasovec hodil zápisní taškou, podobnou mám tady, jenom podobnou. A povídá ta jedna ženská: ,To je taky Němec, zastřelte ho.‘ Ale která to byla, nevím. Ale někdo to musel být, samozřejmě, samo od sebe se to nekřičelo. No a pak jsem se sebral a šel jsem domů, ostatku jsem nevěnoval vůbec žádnou pozornost, jako když se nic nestalo. Ale až po letech a letech letoucích člověku došlo, co se vůbec stalo, to jsem ani ségře ani bráchovi neříkal, co se stalo.“


Vzpomínky Rudolfa Bělohoubka zaznamenali lidé z Post Bellum. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jejich práci.

Na začátku května 1945 se slavil konec války a přitom na mnohých místech docházelo ze strany Čechů k nelidským zločinům páchaných na německých spoluobčanech, Češi se mstili, vybíjeli své frustrace například z toho, že proti okupantům za války nic neudělali, anebo také z toho důvodu, že se chtěli zbavit nepohodlných svědků. Vraždili se nacisté, vzdávající se němečtí vojáci, celé českoněmecké smíšené rodiny.

Za jednou středočeskou vesnicí jménem Vráž stojí kříž, který připomíná onu vraždu devatenácti lidí. Památník tady na své náklady umístil dokumentarista Petr Zemánek, spolupracovník Post Bellum, gymnaziální učitel a kastelán z nedalekého hradu Točník. Nemohl se smířit s tím, že na místě není ani patník připomínající masakr U zabitého:

Rudolf Bělohoubek s puškou

„To je zásadní věc. Když sem jezdím a jezdím kolem tohoto místa a vím, co se tady stalo, tak nemohu s tou lží být. Nutí mě to, abych se s ní vypořádal. Jestliže se s ní nevypořádám, jestliže něco neudělám, stávám se podílníkem na té lži.“

To, že Petr Zemánek vztyčil na místě U zabitého kříž, vzbudilo v kraji u místních obyvatel velmi rozporuplné reakce. Protože 7. květen 1945 je tady ve vesnicích Loděnice a Vráž tabu, prostě se o tom nemluví.

„Já se o to nestarám, člověče! Heleďte já tady nejsem dlouho, víte! Nevíme.“ „Tam došlo k nějaké vraždě…“ „No, to nevím.“ „Jestli o tom něco vím? Tam byl takovej divnej případ. Myslíte jako když odcházeli Němci? Nerad bych tady něco plácal, ale tam někoho zastřelili, ale nebudu říkat, kdo a jak, jo!“

Více než rekonstrukcí události ze 7. května 1945 se dokument Příběhy 20. století zabývá životním osudem Rudolfa Bělohoubka, tenkrát dvanáctiletého hocha, který masakr zázrakem přežil.

Křiž U zabitého

Byl to v podstatě obyčejný kluk, který se rád coural po lesích, nerad chodil do školy, byl místním pověstným uličníkem, který sem tam někde něco malého ukradl, něco rozbil. Ruda byl tak trochu Zilvar z Chudobince a trochu jako Hucklberry Finn.

Již zemřel. Kouřil už od deseti let. Při rozhovoru v roce 2008 si balil vyschlý a dosti smrdutý tabák, přitom jen tak mimochodem pronášel něco strašně důležitého, pro něj tolik typického:

„Chceš cigaretu? Kouříš? Nekouříš?“ „Nekouřím.“ „Miluješ?“ „Jo miluju.“ „Já taky miluju, víš, co miluju? Svobodu.“

S tímto fousatým, vrásčitým, od kouření zašedlým, velmi přátelským Rudolfem Bělohoubkem natáčeli kolegové z Post Bellum Viktor Portel a gymnaziální učitel, kastelán z Hradu Točník Petr Zemánek.