Radovan Holub: V oblacích

Dole bylo o deset stupňů chladněji a známý, za kterým jsem jel, se podíval na nepropustně ocelovou oblohu a konstatoval: „Tak to vám tam nahoře určitě už chumelí.“ Nahoře nechumelilo, naopak bylo modro. Jen vítr točil podzimním listím po loukách. Ale to známému v údolí nebylo zřejmé. Byli jsme oba sevřeni v tísnivé mlze.

Čtěte také

Radovan Holub: Plavčíci hodní a zlí aneb Demokracie s bičem a píšťalkou

Na cestu nad inverzní oblaka jsem se vždycky těšil. Pohled rozpitý mlhou se najednou změnil, byl vidět horizont, vrcholky hor, lesy a pár samot. Rozhlížení nad oblaky mně přineslo i mou soukromou vizi Šumavy. Jistotu, že dřív zahynou kůrovcem všechny smrky ve středních Čechách než tady na Šumavě.

Z nějakých důvodů ale Šumava slouží jako mediální vzor, kde masově schnou lesy, i když jich hyne zjevně míň, než přirůstá. Pohled přes krajinu četných biologických druhů mně přináší i poznání, že multikulturní společnost je přírodě vlastní. Zejména pokud máme společnost postavenou globálně, potřebujeme levné pracovní síly a dovážíme naftu.

Peřina bezpečnosti

A do třetice mi pohled nad inverzními oblaky přináší jistý pocit bezpečí. Jako by pode mnou byla peřina, něco domáckého a zvoucího ke spočinutí. Podobný absurdní pocit zažívám v letadle. Říkám si, že ta oblaka nás vlastně drží v letu a tím pádem nemůžeme spadnout.

Čtěte také

Radovan Holub: Přitažlivost populistů

Inverze trvají jistě staletí, podobně jako biologická společenstva. Příroda se vyvíjí pomalu, navzdory průšvihům s klimatem a vymírání hmyzu. Smrky pořád vypadají jako smrky a tráva jako tráva, zejména pokud povyroste a není srovnána do pěticentimetrového sestřihu.

Nakolik se mění klima, to ponechám odborníkům, nicméně věřím lidem, co v okolí alpských ledovců žijí. Ti říkají, že ledovce se dramaticky zmenšují. Zároveň si ale dobře pamatuju, jak v 80. letech jakési ekologické skupiny předpovídaly, že konec světa nastane kolem roku 2000. Nenastal, akorát na švýcarské dálnice se kupovala známka se čtyřmi číslicemi.

Je dobré občas vyjet nad inverzní oblaka, která v nás vyvolávají tísnivý pocit. Rozhlédnout se, dát si věci do souvislostí. Vidět stále ještě zelené moře lesů a přírodní multikulturu. Vidět tu peřinu bezpečnosti a ponořit se do myšlenek o tom, že svět se vyvíjí zvolna, velmi zvolna, i když v různých zemích věří, že dělají revoluci, která změní svět.

Autor je publicista