Radko Kubičko: Co se to děje u komunistů?

Jen málokterá strana by to ale řešila nyní. Pak to vypadá, že debakl v podzimních poslaneckých volbách se všeobecně očekává. A to není zrovna motivace.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Omluva komunistů za zločiny proti lidskosti se nekonala

Zpráv zevnitř strany je jen málo, členové se o tom šíří spíše neochotně. Výjimku snad tvoří bývalý místopředseda strany a poslanec Jiří Dolejš, který je stále považován za reformátora, léta se snažící stranu neúspěšně modernizovat a zbavit zátěže neblahé minulosti. Prosadil snad nyní svůj jiný kurz?

KSČM jde totiž do osudových voleb, které mohou znamenat její konec ve vysoké politice. Skoro čtyřletá tichá podpora vlády Andreje Babiše (ANO) jí sice vynesla mnohou možnost prosadit část svého programu a nezanedbatelný podíl na moci, ale také pád k pětiprocentní hranici volebních preferencí.

Pro voliče přestala být vůbec nějak čitelná. Působí jako spolek moci, jehož jedinou snahou je co nejlépe zobchodovat svůj už v posledních volbách ne moc dobrý výsledek. Šanci stát se levicovou alternativou dávno propásla a připouští to i Dolejš. Podpora kontroverzního podnikatele a miliardáře to jen podtrhla.

Starostrukturní křídlo

Stranická rebelie, vskutku pozoruhodná před ještě stále neprohranými volbami, je proto podle všeho zcela opačného charakteru než modernizačního. Strana ostatně vždy procházela dilematem. Těžila z nostalgie po takzvaném budování socialismu, ale přitahovala též extrémnější politické proudy, byť ke své předchůdkyni KSČ se snažila spíše nehlásit.

Čtěte také

Jiří Pehe: Komunisté hrají o samotnou existenci

Přesto její součástí bylo vždy křídlo označované až za stalinistické. Vzpomínkové akce u hrobu někdejšího krutovládce Klementa Gottwalda a kontroverzní výroky některých jeho politiků k obětem komunistického režimu byly skandální.

Mnozí voliči přešli proto k ČSSD a také ke stranám s radikální rétorikou, ale bez zátěže z minulosti, naposledy ke stranám Tomia Okamury. A podobně jako u ČSSD, i u KSČM převzalo pak část voličstva hnutí ANO svým přechodem k levicovému populismu.

Pokud KSČM tedy ještě něco vůbec zbývá, pak by to bylo zajisté vytvoření nějaké moderní levicové alternativy, zřejmě už i ve spolupráci s též padající ČSSD, což by mohlo být paradoxně opačné sloučení než to v roce 1948, když tehdejší KSČ svou sociálně demokratickou družku, ze které se zrodila, násilně pohltila.

Bylo by to zajisté obtížné, ale levicoví voliči tu jsou nadále a ANO tu naopak věčně být nemusí, je příliš výrazně spojeno jen s jednou osobou.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Čeští komunisté se nemění

Ve straně dřímou bezesporu i životaschopnější síly. Výrazem byla kandidatura europoslankyně Kateřiny Konečné, která představuje ne sice úplně levicově nejmodernější, ale přece jen o něco soudobější stranický profil.

A dokonce i v minulosti komunistického hnutí byla světlejší období než éra „karlínských kluků“, totalitního ovládnutí společnosti, pronásledování a poprav politických odpůrců.

Jsou tu jména zakladatelů KSČ Bohumíra Šmerala a Bohumila Jílka, ale zejména reformátorů Alexandra Dubčeka, Zdeňka Mlynáře a František Kriegla ze 60. let, na což by bylo možné navázat. K tomu se současná KSČM ale bohužel moc nehlásí.

Radko Kubičko|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Vliv tedy podle všeho opět získává křídlo starostrukturní, které má za to, že stranu může zachránit naopak návrat k té její horší minulosti, jehož představitelem je ostřílený tradicionalistický partajník a někdejší svazácký funkcionář Josef Skála. Ani on ale v bojích o vedení moc neuspěl a už o něm není mnoho slyšet.

Přesto zřejmě mají nostalgikové jeho typu pocit, že jejich poslední bitva zase už vzplála.

Autor je komentátor Českého rozhlasu