Daniel Kroupa: Kdo měl zakázat komunisty

Potíž je v tom, že neříkají, jak to měl udělat. Kdyby sametová revoluce nebyla sametová, kdyby rozhněvaný lid povstal proti režimu, vyhnal vládnoucí funkcionáře a dosadil nějak do čela státu svého vůdce, a kdyby ho vybavil diktátorskými pravomocemi, mohl by tento vůdce zakazovat politické strany.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Proč nebyla sametová revoluce řízená ze zahraničí

To se ale nestalo. Ještě než konflikt po 17. listopadu 1989 stačil přerůst do krvavého násilí, začala, Bohu díky, Adamcova vláda jednat s představiteli revolučního hnutí Občanského fóra a rychle ustupovat jeho požadavkům.

Na stranu Občanského fóra přecházeli i někteří komunisté, včetně místopředsedy vlády Mariána Čalfy. Vlastně bylo hlavně jeho zásluhou, že ani ne dva týdny po brutálním zásahu policie proti pokojné studentské demonstraci v Praze na Národní třídě odhlasovalo Federální shromáždění, většinově obsazené komunisty, zrušení vedoucí úlohy komunistické strany.

Pro vypuštění 4. článku Ústavy ČSSR a pasáže o vládnoucí ideologii marxismu-leninismu hlasovalo všech přítomných 309 poslanců, z nichž nikdo nebyl proti, ani se nezdržel. Pro hlasoval i Miloš Jakeš, který byl pět dní před tím nucen rezignovat na funkci generálního tajemníka KSČ. Proč? Inu, ze strachu.

Parlamentní většiny

Čtěte také

Je třeba vyhnat komunisty z veřejného prostoru, jinak nemůžeme jít dál, říká hudebník Koller

Vždyť se od maďarského povstání v roce 1956 sami strašili představou, že až u nás vypukne kontrarevoluce, budou lidé komunisty věšet na lucerny. Na lucernách viset nechtěli, a tak honem hlasovali pro to, co jim premiér Čalfa předkládal a ze stejných důvodů (pro jistotu veřejně) o měsíc později zvolili prezidentem Václava Havla.

V lednu roku 1990 se už atmosféra ve společnosti uklidnila a komunističtí poslanci se přestali bát. Prezident Havel podle platné ústavy mohl do parlamentu pouze předkládat návrhy, ale jejich schválení měli v rukou poslanci. Kterýkoli z nich mohl navrhnout zákon, který by zrušil komunistickou stranu. Žádný to neučinil.

Čtěte také

Komunisti dokázali mnoha lidem zlomit páteř. Donášel každý sedmý dospělý, vzpomíná slovenská politička Vášáryová

Naopak, když v lednu 1990 schválili zákon o politických stranách, v pasáži o stranách již vzniklých (paragraf 9. odst. 1), které nemusely procházet novou právní procedurou, je Komunistická strana Československa výslovně jmenována.

A zde můžeme opět říkat kdyby; protože kdyby se všechny strany musely rozpustit a ustavit znovu, aby vznikla férová soutěž; kdyby pro evidenci byla stanovena podmínka, aby stanovy odpovídaly „podstatným náležitostem demokratického právního státu“, snad by se komunistická strana raději změnila v nějakou standardní levicovou stranu, jako to udělali na Slovensku. V parlamentu stále ještě plném komunistů nebyla šance jejich stranu zrušit a jiný orgán to udělat nemohl.

Daniel Kroupa|foto: Jana Přinosilová,Český rozhlas

Nebyl to tedy prezident Havel, kdo by se provinil tím, že komunistická strana existuje i po 30 letech, ale všechny parlamentní většiny, které se za tu dobu v našem nejvyšším zastupitelském sboru vystřídaly. A přitom, na rozdíl od té současné, ke svému vládnutí komunisty nepotřebovaly. Zůstanou tu s námi do doby, než jim jiný politický subjekt odláká jejich voliče. Nám nezbývá než doufat, že nebude horší než oni.

Autor je filozof a pedagog