Eva Turnová: Taková… sousedka
Kamarád přišel s teorií, podle které člověk dokáže ideálně vnímat tento okruh lidí: pět členů rodiny, 50 kamarádů a 500 povědomých tváří. Teorie pěti členů rodiny má podle mě své mouchy. Protože když je rodina sedmičlenná, znamenalo by to, že rodiče dvě děti ignorují, nebo naopak pět dětí vysklívá jak tátu, tak mámu, případně mohou tři děti nevnímat své dva sourozence. Pokud by byla máma samoživitelka jednoho dítěte, pak by zase zbýval prostor až pro tři dobrovolníky zároveň.
Co se týče zmíněného počtu kamarádů, padesátka se dá zvládnout. Ale umět zařadit 500 obličejů se mi zdá téměř nemožné. Zažívám to často po koncertech, ty trapné chvíle, ze kterých je těžké se vykroutit.
„Čau Evo, vzpomínáš, to byla tenkrát jízda, co?“
Nechci fanouška zklamat, a tak si v hlavě promítám, kam by mohl pasovat. Hráli jsme spolu divadlo? Chodili jsme spolu na veslování? Chodili jsme spolu?!
Radši předstírám, že se mi zakutálelo trsátko.
Čtěte také
„Hotel Meteor, byla jsi tam jako recepční!“
„No jasně! Tys tam pingloval!“
„Ne, já byl ředitel…“
Ve městě jdou většinou podobné počty stranou, člověk je nejčastěji odkázán právě na komunikaci s cizími osobami a to nikomu nedělá dobře. Není nad malou partu, kdy se jeden druhého aspoň snaží pochopit. Místo toho se lidi sobě navzájem spíš vyhýbají, dochází k vymezování a černobílému vidění ostatních.
Proto jsem se trvale přesunula na chalupu a doufala, že tady ještě fungují přirozené vazby.
Jenomže brzy jsem zjistila, že i sem pronikla anonymita města. Navíc sama ženská, to je velké stigma. Ta, která hrála s kriminálníkama, pravděpodobně na valchu, ale asi moc nepere, je pořád zaflákaná od barev. Co asi tak barví?
Když jednoho dne zvoní zvonek: „Tady máte sazečky afrikánů, a tady pracovní rukavice. Vždyť vy taky pořád makáte, Evo. Vy jste taková, taková...“
„Jaká?“ hořím zvědavostí.
„Taková… sousedka.“
Paní Květa je ryzí osoba. Zjišťuji, že stačí pár oranžových kytek a člověk hned pookřeje. Navíc jsem se dozvěděla, že vesnicí má v budoucnu projíždět rychlovlak a pár vesničanů se tím začalo zabývat. Spojila jsem se s nimi a dala dohromady reportáž, kterou nikde neotiskli. Ale o to teď nejde.
Jako vedlejší produkt toho všeho najednou nastala zvláštní situace: Hospodský sál znovu ožil, rozjely se výměny úrody, společné ohně, na mé klice se houpají brambory, já zase do schránek na oplátku házím duševní potravu.
Květa mi k narozeninám upekla roládu, kterou prochází banán! Dort ochutnala vesnice čítající PADESÁT lidí.
Začaly se dít obyčejné věci, které úplně stačí ke štěstí.
Ten boj s železnicí jsme prohráli, ale pocit pospolitosti zůstal.
Nedávno se k nám do vesnice přistěhovala single slečna. „Je sama?“ říkám Květě. „Tak ta bude určitě divná.“
„Jaká?“ zeptá se Květa přísně.
„Taková… sousedka,“ řeknu a jdu vydloubnout pár afrikánů a najít pracovní rukavice.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
