Psycholog Klimeš: Senioři nejsou ignoranti. Dělají se opatření v jejich prospěch, o která nestojí

Do druhé skupiny Klimeš řadí lidi, kteří se bojí a vytratili se z veřejného života. „Mají nějaké strachy a obavy o svůj život. Je v tom nesourodá skupina poruch od sociální fobie, přes hypochondry a poruchy osobnosti,“ vypočítává.

Čtěte také

Jeroným Klimeš: Lidi dělím podle zahradního testu a všem bych dal befelem sedminu dne odpočívat

Jako příklad uvádí nemocné s obsedantně kompulzivní poruchou, kteří si ještě před covidem neustále umývali ruce a teď si je myjí o to víc.

„Oni se úplně stáhli z veřejného života, prakticky je nevidíme, přestali existovat. Jsou ukrytí ve svých bytech a domech, a než zas vyjdou ven, bude to trvat hodně dlouho.“

Na smrt si člověk zvykne

A pak je tady strach o své blízké, nemocné nebo o seniory. Sami žijí ve stínu reálné smrti, často už dlouho. „I na tu smrt si člověk zvykne. Říkali to ti, co prošli koncentračním táborem, že tam všude je. Ale je to blbý pocit, sám to zažívám, protože jsem rakovinu měl taky,“ přiznává Klimeš.

Když umírala matka mé známé, tak ji dcera dva měsíce neviděla. Proč? Aby nechytla koronavirus a nezemřela o týden dřív?
Jeroným Klimeš

„Každý podzim od roku 2005 mám na prsou tlak a pořád tak nějak chrchlám. Ať je koronavirus, nebo není. A když se mi vrací toto divné pocení, divné stavy, tak si říkám: ‚Ajajaj, už se mi to zas vrací. Zase půjdu na chemoterapii.‘ A tato hypochondrie po onkologickém onemocnění zůstává trvale.“

Čtěte také

S klienty sestupuji do temné díry, říká Jeroným Klimeš

Podle něj jde o reaktivní hypochondrii, kterou by člověk neměl, kdyby si léčbu nebo třeba znásilnění nezažil, ale takto se mu pořád vrací. Jde o prolomení osobní obrany.

O smrti nebo umírání nebylo v naší společnosti zvykem hovořit. Jakoby neexistovala, teď je ale všudypřítomná. „Lidé se velice liší v tom, jak přistupují ke smrti – jsou ti, co se jí vážně bojí, a další, kteří ji popřou, vytlačí, dostanou z hlavy.“ 

Umřít později sami, nebo dnes s rodinou?

Psycholog připomíná, že umírající se nejen v dnešní době často rozhodují, jestli chtějí odejít doma, nebo v nemocnici. Sám nedávno řešil otřesnou zkušenost své známé, které za jarní koronavirové krize umírala maminka:

„Když umřela, tak ji v té době dcera dva měsíce neviděla. Proč? Aby nechytla koronavirus a nezemřela o týden dřív?“

Senioři většinou nejsou totální ignoranti. Sami se mohou rozhodnout, jestli chtějí umřít dnes, anebo za čtvrt roku, ale sami a zavření.
Jeroným Klimeš

„Tady se ve prospěch starých lidí dělají opatření, o která ale oni často vůbec nestojí. Sami se přece mohou rozhodnout, jestli chtějí umřít dnes. Anebo za čtvrt roku, ale sami a zavření,“ tvrdí Klimeš. 

Čtěte také

Nikdy nevíte, kdy bude váš blízký potřebovat zdravotní péči kvůli covidu, varuje ředitel nemocnice

Rozhodnutí by ale mělo být jen na nich samotných: „Oni sami říkají, že raději umřou doma se svými dětmi a vnoučaty. A ne že budou někde čekat jen proto, aby žili o půl roku déle. Senioři většinou nejsou totální ignoranti.“

Jedinou výjimkou je ale podle Klimeše závažná demence. „Ale jinak bychom je měli nechat, jestli chtějí být s vnoučaty a riskovat třeba i smrt, nebo být osamoceni. Přitom my, synové a dcery, máme pořád tendenci dělat tato rozhodnutí za ně. Ale myslím, že jsou už dost velcí a taky pořád svéprávní, aby se dokázali rozhodnout.“ 

Jak se lockdown podepsal na psychice dětí? Proč a v čem se mezi nimi rozevírají nůžky? Celý rozhovor Evy Hůlkové najdete v audiozáznamu.