První česká docentka přírodních věd Albína Dratvová: „Pracovat, pracovat, pracovat.“

Za dvacet let trvání první republiky získalo na Univerzitě Karlově docenturu jen devět žen. Byla mezi nimi i vůbec jediná česká filozofka přírodních věd a do poloviny třicátých let i jediná vlivná česká filozofka vůbec, Albína Dratvová.

Pozoruhodná žena, jejíž vědecké snažení – třeba o možnost publikovat nebo přednášet – se téměř vždy, když byla na dosah cíle, minulo s dobou; a jejíž životní příběh by byl dobrým námětem pro film, kdyby… Kdyby oblastí aktérčina zájmu nebyly věci tak těžko uchopitelné, jako právě filozofie nebo psychologie. Stačí jen ocitovat jména vysokoškolských učebnic, které se Albína Dratvová chystala sepsat: Filosofické základy fysiky, Metodologie přírodních věd, Metodologie matematiky nebo Logika se zvláštním zřetelem k přírodním vědám.

Příběh Albíny Dratvové zůstává strhujícím příběhem ženy, která se vymykala běžnému průměru své doby. Rodačka (1891 nebo 1892) z Prahy absolvovala postupně Státní ženský učitelský ústav (1911), akademické gymnázium (1913) a nakonec filozofii a matematiku na Univerzitě Karlově, zakončenou roku 1918 titulem doktorky filozofie.

Jako pro každou z nemnoha dalších žen, které se něčím podobným mohly pochlubit, byla i pro ni připravena kariéra středoškolské (gymnaziální) profesorky se vším všudy, co k tomu patřilo – tedy především s doživotním „celibátem“ v podobě nemožnosti vdát se a založit rodinu.

Albína Dratvová se této možnosti vzepřela – nikoli kvůli chuti založit rodinu, ale kvůli lásce k vědě, kterou si při vysokoškolských studiích osvojila. Jenže zůstat na vysoké škole, to znamenalo habilitaci. Dosáhnout docentury bylo pro Dratvovou nesnadné. Její vědecká práce nacházela mezi (naprosto převažujícími) kolegy muži sice uznání, potřebnou podporu si ale nezískala. A ostatně ani ty práce, které psala a které byly vysoce nadprůměrné, nebyly tehdejšími vědeckými kapacitami přijímány se samozřejmostí.

Pomoci s habilitací slíbil Dratvové profesor Karel Vorovka, významný český matematik, filozof a spisovatel. Na nátlak kolegů ale nakonec od svých slibů ustoupil, a co víc, roku 1929 coby padesátiletý zemřel.

Dratvová dosáhla vytoužené habilitace až v roce 1932. Stala se sice docentkou přírodních věd, bylo jí ale čtyřicet let. V deníku to označila za nejkrásnější okamžik života; zavázala se, že od této chvíle musí „pracovat, pracovat, pracovat“ – další metou byla totiž profesura, a tím i stálé místo na univerzitě. Jako soukromá docentka začala sice Dratvová přednášet na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, ale aniž by za to pobírala peníze. Možná sama podvědomě tušila, že ten vytoužený další stupínek, titul profesorky, už následovat nemusí; nepřekvapí, že v den habilitace zároveň sepsala závěť…

Albína Dratvová se profesorkou nestala. Sedm let po habilitaci zavírají nacističtí okupanti vysoké školy. V roce 1942 umírá řádný profesor přírodní filozofie Emanuel Rádl a Dratvová tak může pomýšlet, že po konci války by jeho místo mohla získat … ale hned po konci války přiváží Zdeněk Nejedlý z Moskvy stokrát prověřeného marxistického filozofa Arnošta Kolmana, který je na volné místo direktivně dosazen. Dratvovou čeká ještě skoro čtvrt století života, seriozní a slušně placenou vědeckou práci už ale nikdy vykonávat nebude.