Proces Stříteský a spol. Příběh studentů, kteří před 70 lety nebyli na prázdninách, ale za mřížemi
Na konci května 1991 se v Ostrově nad Ohří sešli někdejší političtí vězni komunistického režimu. Mnozí z nich byli tehdy ještě při síle a snažili se shromáždit důkazy, které by mohly být využity při trestním stíhání těch, kdo jim ničili život. K aktivním bývalým „muklům“ patřil i skaut Jiří Mráz, odsouzený jako student roku 1950 ve vykonstruovaném procesu Stříteský a spol. za údajný zločin velezrady k šestnácti letům vězení.
Mrázovi byl nakonec trest zmírněn. A podle historika Martina Boštíka si v rocer 1991 tehdy šedesátiletý Mráz vezl na setkání někdejších vezňů obsáhlou dokumentaci zločinů z 50. let.
Po společné večeři odešel na pokoj hotelu v Karlových Varech a ráno 1. června 1991 bylo pod oknem nalezeno jeho mrtvé tělo. Policejní vyšetřovatelé případ uzavřeli s tím, že Mráz byl opilý a z okna vypadl.
Historik Martin Boštík tuto verzi rozporuje: „Lidé, kteří s ním strávili poslední večer, opilost vyloučili. Podle vyjádření jeho blízkých byl v noci z třetího patra ubytovacího zařízení ‚vypadnut‘. Nikdo z jeho přátel nevěří, že šlo o sebevraždu. Tím spíš, že usvědčující materiály, které měl s sebou, nebyly nikdy nalezeny.“
Letos v březnu uplynulo 90 let od narození Jiřího Mráze a v červnu 30 let od jeho úmrtí. Příběhy 20. století o procesu se studenty gymnázia v Litomyšli proto věnujeme jeho památce.
„Teroristická skupina“ ATA
Dobové noviny uveřejnily v říjnu roku 1950 zprávu, opatřenou titulkem: Teroristická skupina ATA ve službách Vatikánu.
K vůdcům oné ilegální organizace měl patřit tehdy dvacetiletý Miloslav Kohout, o němž se konstatuje, že se „řídil vysíláním západního rozhlasu“, že se „chtěl spojit s teroristy z jiné ilegální skupiny“, že chtěl postavit vysílačku a „navázat styk s americkou tajnou službou prostřednictvím sekty mormonů“.
Členem skupiny byl podle novin také osmatřicetiletý pedagog, rektor Piaristické koleje František Ambrož Stříteský, který se stýkal se souzenými mladými lidmi, utvrzoval je v jejich postojích a „připojil se k vatikánským agentům, kteří bez rozpaků znesvěcují chrámy, zneužívajíce je jako skrýší zbraní, a kteří kněžským rouchem zakrývají své spolčení s imperialisty a štváči atomové války.“
Čtěte také
Citovaná zpráva je příznačným výtvorem komunistické propagandy. Proces, který se konal ve dnech 9. až 11. října 1950, byl vykonstruovaný od A do Z – pravdivá v něm byla v podstatě jen jména. A také skutečnost, že všichni obvinění smýšleli nekomunisticky nebo protikomunisticky.
Státní bezpečnost tehdy uměle vytvořila čtyřiadvacetičlennou odbojovou skupinu, do níž zařadila několik studentů reálného gymnázia v Litomyšli, z toho někteří nebyli ani plnoletí.
K nim přidala další typické reprezentanty takzvané reakce – například právě kněze Františka Stříteského. Úhrnem dostali trest 220 let.
Na případu je dobře vidět, jak StB politický proces stavěla. A také ukazuje, že délka pobytu v kriminále není měřítkem perzekuce. Obžalovaní mnohdy prožili ve věznicích a pracovních táborech „jen“ dva tři roky – avšak v režimu, kde vládli bdělí kádrováci, tím měli zkaženou většinu dalšího života.
Skauti kontra Svazáci
Studenti litomyšlského reálného gymnázia o sobě dali vědět už v únorových dnech roku 1948, kdy se někteří z nich rozhodli, že se nepřidají ke generální stávce na podporu KSČ a budou se normálně učit.
Počátkem procesu Stříteský a spol. se však staly teprve události z roku 1949, kdy ze všech republikových mládežnických svazů vznikl jednotný Československý svaz mládeže.
Jeden z údajných vůdců organizace ATA Miloslav Kohout (1930-2009), tehdy septimán a skaut, vzpomínal:
„Dneska to vypadá legračně, ale my jsme neuvažovali o státních otázkách, ale hlavně o tom, že komunistická strana se snaží ovládnout mládež. A jako ovládnutí mládeže nám, skautům, připadalo už to, že nám začali vydávat legitimace, kde byla hlavička ČSM – a Junák tomu byl jaksi podřízen. To se nám nelíbilo, a tak jsme se, hrstka z nás, domluvili, že to budeme bojkotovat a že se vydají nějaké letáky, což tenkrát bylo celkem moderní.“
Miloslav Kohout spolu s kamarádem Václavem Novotným reagovali na svazáckou uzurpátorskou politiku sepsáním studentské výzvy – letáku, který měl jako nadpis oslovení Kolegové a kolegyně. List, podepsaný pseudonymem ATA, byl kritický vůči politice svazu mládeže a KSČ, kromě toho obsahoval i výzvu, aby si všichni oslovení, kteří s kritickým názorem sympatizují, zapíchli v určitý den do klopy kabátu špendlík s bílou hlavičkou.
Kohout poslal leták předem vytipovaným spolužákům. S těmi, kteří výzvu vyslyší, se chtěl později sejít a domluvit, jak budou na postup svazáků konkrétně reagovat.
Výzvu přijalo asi šest lidí. Miroslav Matějka (1932-2020), tehdy septimán, ji nejdřív považoval za provokaci:
„Když jsem jednou přišel domů ze školy, tatínek mi předal dopis, obálku, ve které ten leták byl. Tatínek mi to dal a ptal se: ‚Co tomu říkáš?‘ Na to já: ‚Není to provokace?‘ Byli jsme rodina – jak se říká – ‚na tapetě‘. A najednou se máte přihlásit k nějaké organizaci tím, že si dáte bílý špendlík do klopy.
Bylo to součástí letáku: ‚Kdo souhlasí s obsahem, nechť ten a ten den nosí v levé klopě špendlík s bílou hlavičkou.‘ To si člověk nemohl myslet nic jiného, než že to poslali estébáci... A podepsán ATA.
Tatínek mi říká: ‚To je jednoduchý, jejich člověk to omrkne a napíše seznam, kdo z vás bude běhat po gymplu s bílou hlavičkou v klopě. Druhý den vás objedou a posbíraj.‘ Samozřejmě jsem ten špendlík neměl. A nevěděl jsem, kdo to poslal. Ten den, kdy jsme měli ten špendlík mít, jsem přišel do školy, tehdy seděl Míla Kohoutů o hodině latiny sám, já jsem si k němu přisedl – a během vyučování mi ukázal dlaň, na které měl tužkou napsáno ATA. Tak jsem se dověděl, kdo je odesílatelem.“
Čtěte také
Slovo ata – turecky otec – si student Kohout vymyslel zcela náhodně. Je třeba to zdůraznit, protože i podpis pod letákem později StB v procesu zneužila. Kohout pozval Matějku na konspirační poradu a ten den také obešel všechny, kdo si bílý špendlík zapíchli do klopy, aby jim oznámil datum a místo konání schůzky.
V podstatě pouze leták a sraz několika studentů gymnázia v Litomyšli se později staly jádrem procesu Stříteský a spol.
Stalinův obraz v záchodě
Studentská skupina nebyla odbojovou a už vůbec ne „teroristickou“ organizací – jen tajným spolkem, jehož členů se dotýkal nátlak svazáků. Navíc dlouho nevydržela: na konci června 1949 byl Miloslav Kohout spolu s kamarádem Jiřím Mrázem zatčen a převezen do vazby Státní bezpečnosti v Pardubicích.
Důvodem k vyšetřování a k zatčení se stala zcela nesouvisející klukovina, která se v těch dnech odehrála na půdě gymnázia. Při schůzce plachtařského klubu, který si půjčoval školní místnosti, se dva jeho členové, žáci průmyslovky Jan Pech a František Snopek, rozhodli zničit v jedné prázdné třídě obrazy prezidenta Klementa Gottwalda a generalissima J. V. Stalina. Vyndali potentáty z rámů, obrazy roztrhali a spláchli do záchodu.
Jenže to udělali velmi nedbale – druhý den našel na WC útržky obou portrétů pomocný školník, který incident udal zastupujícímu řediteli Obdržálkovi, muži, který byl sice skaut, ale moc se tak nechoval – spíš se snažil stůj co stůj udržet ve funkci.
Vyšetřování vedlo do septimy, kam chodil Kohout: „V rozpáraném šose mi tehdy našli leták. A u dalšího spolužáka, Jirky Mráze, našli poznámky o děvčatech, ale takové nešťastné. Psal tam třeba: ‚Je to ideální holka, ale tátu má svini komunistickou.‘ To stačilo na to, aby ho zatkli. Druhý den si nás odvezli.“
Tak se začal rodit „velký případ“, v němž bylo souzeno 24 lidí. Někdejší studenti prošli věznicemi a v mnoha případech jim byly dlouhé tresty později sníženy. Rehabilitace se dočkali až po pádu komunismu.
Historik Martin Boštík shrnuje:
„Než došlo k opětovnému soudnímu projednávání případu skupiny Stříteský a spol., prožila většina z odsouzených čtyři dlouhá desetiletí perzekuce a neustálého strachu. Většina z nich pracovala v dělnických profesích, bez možnosti dalšího postupu.
Po změně politické situace byli 28. září 1990 všichni odsouzení rehabilitováni Krajským soudem v Hradci Králové. Zbytkové tresty ve výši tří měsíců uložené tímto rehabilitačním soudem Karlu Šplíchalovi, Aleně Posltové (Holomkové) a Františku Kvapilovi za nedovolené ozbrojování byly prvně dvěma jmenovaným zrušeny řízením konaným Krajským soudem v Hradci Králové 21. června 1991. František Kvapil se k tomuto soudu nedostavil a zbytkový trest mu byl ponechán.“
Bližší podrobnosti najdete v práci Martina Boštíka (Stříteský a spol. – Historická studie o síle a slabosti člověka) z roku 2004 a samozřejmě je také uslyšíte v Příbězích 20. století.
V pořadu budou vzpomínat Miloslav Kohout, Miroslav Matějka, Alena Posltová (*1930), Karel Metyš (1932-2018) a další aktéři procesu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
