Komunistu mučilo gestapo. Zkušenosti pak Miloš Kocman využil u StB, analyzoval i případ Horákové
Právník, diplomat, novinář Rudého práva Miloš Kocman alias krycím jménem Toman, estébák analytického oddělení ministerstva vnitra, procházel v 50. letech vyšetřovací spisy a kromě jiného doporučoval kolegům, na co se zeptat, když vězeň zatlouká. Zatčení mnoho šancí neměli. Kocman znal všechny možné mlžící strategie, které si vězeň mohl vymyslet. Sám je vyzkoušel, když se snažil v Petschkově paláci, Malé pevnosti v Terezíně a ve věznici v Drážďanech oblafnout gestapáky.
Na konci války Kocmana zachránil požár věznice způsobený spojeneckým bombardováním. Přežil jen s hrstkou lidí a uprchl. Svoji estébáckou minulosti obhajuje, že byl naivní. S mučírnami, jak říká, nesouhlasil. Tvrdí, že u výslechů, při kterých byl, se násilí nepoužívalo.
Příběhy 20. století čerpají z unikátního projektu Paměť národa. Tato sbírka rozhovorů s pamětníky vzniká dvacet let v péči neziskové organizace Post Bellum. Letos na podzim chce Post Bellum k výročí otevřít moderní muzeum, interaktivní, moderními technologiemi vybavenou stálou expozici, která bude vyprávět Příběhy 20. století. Obracíme se na vás s prosbou o podporu. Těchto Institutů Paměti národa bude vícero po této zemi – první se otevře v Pardubicích, následovat budou Olomouc, Brno, Praha. Prosíme, podpořte Instituty Paměti národa. Vše naleznete na https://institut.pametnaroda.cz/
Děti z bohatých rodin pro bolševickou revoluci
Miloš Kocman se narodil v roce 1922 v Praze ve smíšené rodině. Maminka pocházela z židovské rodiny. Jeho otec účetní, člen Sokola, švec stižený tuberkulózou, kterou se nakazil ve vojsku během 1. světové války, ztratil kvůli své nemoci zaměstnání a rodina žila jen z jeho invalidního důchodu.
„Byly doby za první republiky, kdy jsme neměli ani na chleba. Tajně, aniž by to otec věděl, chodily moje sestry žebrat o drobné,“ popisuje Kocman, který v partě mladých gymnaziálních komunistů, se kterými později pustil do protinacistického odboje, byl v tomto výjimkou.
Jeho přátele, soudruzi, Lederer a Uhlíř pocházeli z bohatých rodin vlastnící prosperující firmy.
„Lederer bydlel ve velké vile na Hanspaulce. Byl to on, kdo mě přivedl do komunistického odboje. To byl skvělý člověk! Když ho mučilo gestapo, tak o mně necekl ani slovo!“
Lederera popravili v Mauthausenu v roce 1942. Při domovní prohlídce u něj našli revolver. Shodou okolností mu ho několik dní před zatčením daroval právě Miloš Kocman.
Společnost přátel demokratického Španělska sdružovala především československé soudruhy, kteří podporovali komunisty, anarchisty a trockisty ve Španělsku. Ti vyhráli v této zemi zabírající většinu Pyrenejského poloostrova v roce 1936 volby. Proti nim zasáhla vojska nacionalistů, křesťanských demokratů a fašistů. Následnou španělskou občanskou válku levičáci zjednodušovali na spravedlivý boj lidu proti frankistickým tyranům.
V Československu společnost organizovala a přidávala se k bolševickým skupinám, takzvaným interbrigádám, a cestovala do Španělska. Tam Čechoslováci bojovali na straně republikánů. Spolek vznikl v listopadu 1937.
Předsedou se stal gymnaziální profesor Josef Fischer, místopředsedy spisovatel Jaroslav Kratochvíl a vehementní komunistická propagátorka Marie Pujmanová. V březnu 1939 byla společnost rozpuštěna.
Miloš Kocman se na gymnáziu pouštěl s pravicovými spolužáky do ostrých diskuzí. Razil teorii světové revoluce, která smete bohaté a nastolí nové pořádky.
„Nesnášeli jsme kult Stalina. Imponoval nám Trockij. Věřili jsme, že se doba mění,“ vysvětluje Kocman. Podporoval ho docent Josef Fischer, bratr známějšího Otakara Fischera, někdejšího ministr vnitra v první Beranově vládě.
Josef Fischer učil na gymnáziu filozofii. Mladičkého Kocmana zavedl do Společnosti přátel demokratického Španělska, kde se seznámil s dalšími soudruhy.
Gestapák, kterému se zalíbila Remingtonka
Miloš Kocman s přítelem Jaroslavem Uhlířem založil na začátku války komunistickou odbojovou skupinu napojenou přes Lederera na další buňky ilegální KSČ.
„Vzájemně jsme se neznali, ale s řadou skupin jsme se propojili přes jednoho či dva spolupracovníky. Úkoly se k nám dostávaly přes prostředníky z centrály KSČ. Vojenské a politické zprávy o situaci v protektorátu jsme předávali lidem s vysílačkou. Ti je vysílali do Moskvy,“ tvrdí Kocman, který psal, tiskl a distribuoval Rudé právo.
Tajně vytištěné komunistické periodikum s tradicí už od 20. let dával dohromady se soudruhy, jejichž jména ani neznal. Přes spojky dostával jejich příspěvky. Sám překládal zprávy z německého tisku a přidál k tomu informace, které zaslechl v zahraničním rozhlasovém vysílání. Noviny nechali vytisknout u Berouna, což zajišťovali místní odbojáři. Kocman pak výtisky převážel v kufru.
„Sedl jsem na vlak a jel třeba do Brna na určenou adresu. Zazvonil jsem u bytu a neznámému člověku předal zavazadlo. Bylo to perfektně organizované, skvělá konspirace,“ tvrdí Kocman, kterého nedramaticky zatklo gestapo 3. června 1943.
Docházel do fabriky Avie, kde byl nuceně nasazený. Nenosil zbraň. Dělníka Kocmana si předvolalo vedení továrny do kanceláře, kde na něj čekali Němci v kožených kabátech:
„Netušil jsem, co prasklo. Nemělo cenu se bránit. Kam byste utíkal. Někteří se prostříleli, ale stejně je pak dostali. Mě to ani nenapadlo. Prošacovali mě, naložili do antonu a jelo se do Pečkárny.“
Během domovní prohlídky policista Smola, který ho později u výslechů mlátil, ukradl jeho psací stroj značky Remington: „Prostě se mu líbil a ukradl ho. Tím zničil jediný skutečný důkaz, že jsem Rudé právo psal já. Stačilo porovnat písmo a měli nezvratný důkaz. Takhle neměli nic,“ směje se Kocman.
Gestapo odhalilo plzeňskou skupinu komunistů, ze kterých vytloukli další jména, mezi kterými zaznělo i Kocman a Uhlíř.
„Svázali mě do kozelce. Mlátili mě, až jsem měl černou prdel. Když se mě ptali, kdo mě zapojil do ilegální činnosti, vydržel jsem řadu ran a pak jsem řekl: ‚No, no, Miloš Lederer!‘ Věděl jsem, že je mrtvý, zřejmě,“ popisuje Kocman, který tímto postupným pouštěním pravdivých informací získával čas.
Gestapo po několika dnech zjistilo, že Lederera před dvěma lety popravili v Mauthausenu. Podle Kocmana to byla nejlepší strategie: vydržet co možná nejvíce ran a pak přiznat jednu pravdivou, ale zavádějící informaci, kterou si museli ověřovat.
„Víte, jaký byl rozdíl mezi gestapem a StB?“ řečnicky se ptá během natáčení a hned obeznámeně dodává: „Gestapo se snažilo zjistit pravdu. StB z vás chtělo vytlouct doznání k něčemu, co jste neudělal.“
Komunistu zachránily letouny z Anglie a USA
Miloš Kocman prošel šestadvaceti výslechy během devíti měsíců. Jeho případ poslali k německému soudu, rok a půl čekal na soud v Malé pevnosti v Terezíně, umístěn byl do baráku číslo šest hned vedle márnice:
„Viděl jsem umučené lidi, umírající hlady, surově umlácené. Měl jsem štěstí. Byl jsem pohledný židovský mladík, což samozřejmě nevěděli, uměl jsem jazyky, proto mě zařadili do kantýny, kde jsem obsluhoval esesáky.“
Miloše Kocmana a jeho přítele Uhlíře obvinili z vlastizrady, napomáhání nepříteli, za což jim hrozil trest smrti. V Drážďanech se konal 26. ledna soud, kam se nedostavili jako svědkové dva gestapáci. Soudce projednávání odložil.
Na další stání už nedošlo. V noci ze 13. na 14. února 1945 Kocman zaslechl hučící motory letounů. Na Drážďany nalétávaly stovky amerických a britských bombardérů doprovázené stíhačkami. Ohlušující výbuchy zasáhly i věznici, kde vypukl požár.
„S vězněm jsme rozbili skleněné okénko, kterým se do cely podávala strava. Tím jsme prolezli na chodbu, kde vězni i dozorci v panice pobíhali sem tam.“
Kocmanovi se podařilo dostat se ven z budovy, většina ostatních včetně jeho přítele Uhlíře v plamenech nebo v závalu zahynula. Po strastiplné a dobrodružné cestě pěšky a částečně vlakem dorazil v polovině května 1945 do Prahy. Všichni jeho příbuzní z matčiny strany zahynuli v koncentračních táborech. Jeho rodiče a sestry zázrakem věznění přežili.
Toman chytal americké agenty chodce
Z Kocmanova personálního svazku zaměstnance federálního ministerstva vnitra, který najdeme v Archivu bezpečnostních složek, se dozvídáme, že vystupoval s krycím jménem Toman. Miloš Kocman pracoval na začátku 50. let ve Statisticko-evidenčního odboru 3. Správy SNB.
Nejedná se jen o jakousi spisovou a archivní službu, jak by se mohlo zdát. Kocman výslechové protokoly, agenturní operativní svazky StB analyzoval:
„Dával jsem to dohromady. Vím o těch dobách, o těch zlých dobách komunismu hodně. Nebyl jsem stalinista, my trockisti jsme odmítali kult osobnosti, nelíbilo se nám, že rozhodují sovětští poradci,“ lapidárně shrnuje a hodnotí Kocman svoji práci u StB.
Pro soudruhy po válce představoval ideální dělnický kádr se zkušenostmi bezpečnostního aparátu nacistické říše.
Za dva roky vystudoval práva a po únorovém puči v roce 1948 nastoupil k tajné policii. Měl na starosti agendu takzvaných agentů chodců, tedy těch, kteří utíkali přes hranice, převáděli uprchlíky, spolupracovali se západními zpravodajskými službami, nejčastěji americkou CIC.
Čtěte také
„Je mi jedno, jestli to byli Mašíni. Škodili republice, někteří měli zbraně. Sledoval jsem z jejich výslechů hlavně, kde mají v zahraničí základny, s kým spolupracovali. K výslechům jsem chodil výjimečně. Nejvíce jsme získali v akci Kámen,“ zmiňuje se Kocman o jedné z nejkontroverznějších operací StB.
Estébáci postavili na státních hranicích falešné objekty. Agenti provokatéři nabídli člověku, který se obával zatčení, že ho v noci převedou. Oběti zavlekli na falešnou stanici, kde je očekával estébák v uniformě amerického důstojníka. „Největší problém byl hlavně s tím, že kolegové neuměli jazyky. Sehnat někoho, kdo uměl anglicky, byl prostě problém,“ vzpomíná Kocman.
Uprchlíci se domnívali, že jsou už ve svobodném světě a všechno prozradili. Pak se spustila vyšetřovací mašinérie nikoliv nepodobná tomu, co si sám Kocman prožil v gestapáckém Petschkově paláci v roce 1943.
Kocman však analyzoval desítky spisů včetně případu Horákové. Podle něj za násilím na vězních, konstrukcemi procesů stojí estébáci rekrutovaní z fabrik, nevzdělaní dělníci, které řídili poradci z SSSR. Odejít od StB prý nebylo možné, jemu se to povedlo až v době procesu se Slánským.
Vzpomínky Miloše Kocmana natočili lidé z Post Bellum (www.postbellum.cz) novou filmovou technikou Eye Direct inspirovanou americkým dokumentaristou Errolem Morrisem. Na tomto cyklu spolupracuje Post Bellum s Českou televizí a připravuje v budoucnu jedinečný cyklus dokumentů. V neděli osud Kocmana odvysílá Český rozhlas Plus ve 20.00 hodin v pořadu Příběhy 20. století. Reprízu naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21.00 hodin. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jejich práci.
Kocman v roce 1952, jak říká, ztratil důvěru. Jako komunista židovského původu se stal pro soudruhy nežádoucím. Jeho kolegové na něj založili vyšetřovací svazek a nasadili sledovačku. To už Kocman žádal o přeřazení. Chtěl učit na policejní škole mezinárodní právo.
Vyhověli mu a posléze se dostal do diplomatických služeb. Vyslali ho do Číny na ambasádu v Pekingu. V srpnu 1968 v Číně vydal bulletin odsuzující sovětskou invazi do Československa, čímž skončila jeho kariéra. V normalizaci pracoval v ústraní jako podnikový právník.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
