Proč se lidé nechtěli evakuovat? Osobní zkušenost ovlivňuje vnímání reality, myslí si psycholožka

Čtěte také

OLOMOUC

Sbalili jsme si batůžky a odjeli k rodičům, sousedé zůstali aneb jak vypadala evakuace Lhoty nad Moravou, místní části Nákla

„Část lidí ze svých domů před hurikánem neutekla proto, že si dokázala spočítat, co se bude dít na silnicích. Měli navíc zkušenost, že by je taková evakuace mohla víc ohrozit. Přitom byli dobře připraveni hurikán přežít ve vlastním domě,“ doplňuje psycholožka, která působí i jako odborná asistentka na katedře teologické etiky Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

 „Další lidé neodešli, protože si řekli, že to ta média s tím varováním zase přehánějí. Většina z nás se v podobných kolektivních, hromadných situacích navíc orientuje podle někoho, kdo je pro něj důležitý – soused, případně starosta, pokud mu věří,“ vysvětluje s tím, že jde stále o jeden ze zdrojů našeho rozhodování.

Důležitá je i vlastní paměť

„Druhý zdroj rozhodování je pak samozřejmě vlastní například povodňová paměť. Takže si lidé pamatují, co se v těch nejhorších dobách roku 1997 dělo, jak se ten jejich dům choval, když se vylila řeka apod. To všechno vstupuje do našeho rozhodování.“

Čtěte také

Zející mokvavé rány Krnova: povodně odkryly střeva města, sčítat volby tu budou možná potmě

Když se pak psycholožka zastaví nad otázkou, jestli média varování nepřehánění, říká: „V oboru, kterému se věnuji, což je komunitní krizová spolupráce, nás například zajímají novinové titulky. Jsem je tak zvyklá číst snad jako mini romány. A můžete do titulku dát naději a solidaritu, anebo celé věci přitížit.“

„Při nedávných povodních jsem je tak pozorně sledovala a nejdřív jsem byla nadšená, protože najednou byly plné optimismu a třeba i vzájemné pomoci apod. Ale stačilo, aby uběhlo pár dní a musela přijít deprimující kyselost slov, jak je to všechno hrozné atd.,“ naznačuje psycholožka.

Čtěte také

Poslouchejte záchranáře, ale zprávy nesledujte celý den. Vyhnete se pocitu bezmoci, radí seniorům šéf Elpidy

Zároveň si je vědomá skutečnosti, že pokud jde o lokální katastrofy, jakou se nakonec povodně na Moravě staly, týkají se jen části obyvatel.

„Vy pak stojíte pár kilometrů od místa, kde padají domy, ale vám se neděje naprosto nic. Prostě sytý hladovému nevěří, stejně i naopak. Osobní zkušenosti obrovsky ovlivňují to, jak vnímáme realitu,“ uzavírá.

Baštecká také říká, že existuje široké rozpětí jevů a reakcí na krizové události, ale v nejširším smyslu pomáhá uznání a solidarita.

Jak tedy nebezpečí správně komunikovat? Umí média a státní orgány věcně informovat o živelných katastrofách? Proč se až dvě třetiny lidí vyhýbají konzumaci zpráv? Odpovědi nabízí Hovory Petra Viziny, poslechněte si víc.