Život v Cirque du Soleil je skvělý. Vlastně to ani není práce, říká slovenská zpěvačka Tamara Dikyová
„Život v novém cirkusu Cirque du Soleil mně prostě baví. Užívám si ho. Ráda poznávám různé kultury, světy. Nemám pocit, že chodím do práce, cirkus je bublina, svět ve světě,“ říká slovenská herečka a zpěvačka Tamara Dikyová, po konkurzu čekala na svou životní příležitost celé tři roky a tvrdí, že někteří její současní kolegové čekali klidně osm deset let.
Po konkurzu a před nástupem do role v novém cirkuse ale byla herečka a zpěvačka „na volné noze“, hrála v Uherském Hradišti, Jihlavě i Brně. „A jakmile člověk ale na cirkusovou loď nasedne, těžko se mu vystupuje,“ přiznává v pořadu Hovory.
Čtěte také
První představení s Cirque du Soleil měla v São Paulo. „První půlrok cestování jsem si až tak neužívala – všechno bylo nové, někdy jsem byla vylekaná, možná ztracená. Od té doby si to užívám.“
„Máme vždy volné pondělky a úterky, takže si můžeme oddechnout a nabrat nové síly na další týden šestidenního hraní. Když se pak stěhujeme do dalšího města, máme zhruba sedm až deset dní volno. To si můžeme odpočinout víc,“ popisuje.
Zpěvačka doprovází artistická čísla v show Kurios, v češtině Kabinet kuriozit. Na jevišti je celých 125 minut, ne vždy je ale vidět. „V první části hraji roli Bella Donny – je to vznešenější dáma z vyšších kruhů. V úvodním čísle mám trošku větší prostor, kde se trošku předvedu i herecky a hudebně, protože hraju i na bubny.“
„Pak už jen doprovázím každé číslo zpěvem, ale víc se tam moc neobjevuji. Ve druhé části hraji jinou postavu – pouliční zpěvačka. Musím se kompletně převléknout do jiného kostýmu. A pak už jsem víc členkou živé kapely, která je součástí show, na hlavě mám gramofon, který představuje jakoby bezdrátový mikrofon té doby.“
Občas zatajím dech...
„Teď samozřejmě vím, jak má celé představení vypadat, takže při nějakém problému se dá i něco zamaskovat, něco ne. Třeba když artista upadne. Ale i my jsme jen lidé a ne stroje. Je to živá show. Stane se, ne často.“
Čtěte také
Při jednom čísle ale na kolegy myslí hodně, a to ve chvíli, kdy akrobati skáčou na obrovské trampolíně ve tvaru sítě, která je pak nese až do výšky 12 metrů.
„V tu chvíli jsem v pozadí, nahoře, a vždy až zatínám svaly a ,pomáhám jim‘ pohledem. Důležité bylo, abych třeba nevypadla z role, a nebyla v tu chvíli ,za Tamaru‘ a nezakřičela. Na to jsem musela myslet na začátku, teď už jsem si za ty tři roky zvykla,“ přidává informaci ze zákulisí.
Víc se dozvíte v audiozáznamu pořadu Hovory, ptá se Michael Rozsypal.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
