Proč Čína kryje Írán?

Přitom bez čínského podílu nemají sankce smysl. Jednak je Peking stálým členem Rady bezpečnosti s právem veta, a za druhé je příliš velkým obchodním partnerem Íránu na to, aby jakékoli sankce mohly být opravdu efektivní. Ani nečekaný, a velmi soudržný postoj USA, Německa, Francie, Británie a nyní zčásti i Ruska nestačí na to, aby se v Teheránu měli důvod bát.

Proč tedy Čína i nadále poskytuje diplomatické krytí zemi, o níž už i experti OSN mluví jako o potenciální jaderné velmoci, ovšem řízení problematickým režimem? Vládcové v Pekingu mají hned dva velké důvody, proč to dělají. Peníze a čínské postavení ve světě. Podívejme se na oba okruhy blíže.

Čína byla asi až do roku 1993 schopná samozásobit se fosilními palivy, zejména ropou a plynem. Od té doby však její hospodářství nikdy nepřestalo růst minimálně osmiprocentním ročním tempem, a úměrně tomu stoupala i spotřeba paliv a surovin, z velké části dovážených z Íránu. Zároveň Čína v Íránu mohutně investovala, a to také do energetiky a výroby paliv, včetně rafinerií nebo obřího trans-íránského plynovodu. Poškodit íránský energetický průmysl by tedy pro Čínu znamenalo poškodit samu sebe. Obchodní výměna mezi Čínou a Íránem jako taková v posledních desetiletích také rychle rostla, a Čína je dnes pro Írán druhým největším obchodním partnerem, předstihla v tomto ohledu i Japonsko. Na rozdíl od USA, které s Íránem nemají takřka žádné hospodářské styky, má Čína co ztratit. Čína také patří mezi dodavatele vojenské techniky do Íránu, a to včetně velmi vyspělých vojenských technologií.

Ještě důležitější, ale i zajímavější jsou diplomatické důvody. Čína se především nemá důvod Íránu příliš bát, a to i když právě Írán odhadla jako velmi perspektivní stát s velkým hospodářským a vojenským potenciálem. Naopak asi nebude mít námitky vůči tomu, když se Írán stane vůdčí silou v Perském zálivu, silou, která bude navíc Číně za ledacos vděčná. Obě země se také shodnou na docela překvapivých věcech. Například odporu vůči sunitskému islámu, zejména v jeho radikální podobě. Na západě Číny žije dvacet milionů sunitských muslimů, které Peking podezřívá z neloajality. I Írán má zájem na tom potlačovat radikální sunitské proudy, včetně Al Kajdy, mnohdy financované ze strany společných nepřátel. Čína, na rozdíl od západních zemí, také nemá žádný problém s tím, jak se v Íránu dodržují nebo nedodržují lidská práva - sama je na tom totiž ještě o dost hůř než íránský režim.

Možná vůbec nejdůležitějším faktorem v čínských úvahách je však vztah vůči Spojeným státům. Čína si je naprosto jasně vědoma toho, že americká nervozita z Íránu vyčerpává hlavně Američany samotné a váže velkou část jejich diplomatických a vojenských kapacit. Američané například musejí náročně i nákladně ujišťovat a zabezpečovat své arabské spojence v Perském zálivu, zneklidněné růstem íránské síly. Pokud nakonec Írán získá jadernou zbraň a zesílí, může to nakonec Araby dokonce od Američanů odvrátit a vehnat je pod čínská křídla. Čína a Írán však chtějí americký vliv blokovat nejen na Blízkém východě, ale i ve střední Asii, a to je tedy ještě jeden důvod navíc.

I kdyby však Čína nechtěla Írán podporovat více, než je nutné, ještě dlouho může balancovat na hraně a vyvíjet tlak na Američany, na které má pifku kvůli celé řadě otázek. Těmi jsou zejména Tchajwan a Tibet, které Američané buď nepřímo nebo i přímo podporují. Je tu však také americká kritika porušování lidských práv nebo tlak na čínskou vládu a by více otevřela svůj trh, lépe chránila americké duševní vlastnictví a uvolnila kurs jüanu tak, aby Spojeným státům nevznikal každoročně obří deficit ve vzájemném obchodě.

Zatím se tedy Američané snažili seč mohli. Prezident Obama strávil celý rok zkoušením dohodnout se s Íránem po dobrém, a Číně se snažil ukázat, že bude-li s Washingtonem spolupracovat, zvýší to její prestiž a měkkou moc ve světě více než součinnost s Íránem, jehož přílišná moc prý není vůbec v čínském zájmu.

To nebude vzhledem k všem výše zmíněným důvodům jednoduché. Čínu by však mohlo zajímat, že pokud se bude nuklearizovat Írán, bude se nuklearizovat i celý blízký východ, tedey i Egypt, Turecko nebo Saúdská Arábie. To by z čínského hlediska ještě nebylo tak špatné, vždyť i bezprostřední čínští sousedé mají jadernou zbraň. Ovšem k získání jaderné zbraně by se nakonec mohlo rozhodnout i Japonsko, s nímž soupeří v oblasti o vliv.

Je však otázka, jestli právě to je pro Čínu dost silný důvod. Číňané se také nehodlají připravit o dodávky paliva od svého nejdůležitějšího dodavatele. Američané se proto už delší dobu snaží přesvědčit arabské producenty, jako jsou Emiráty nebo Saúdská Arábie, aby Číně garantovali alternativní dodávky v případě, že Írán nebude schopen nebo nebude chtít ropu exportovat. A tak paradoxně možná největší hrozbou pro Čínu je možnost, že na íránská jaderná zařízení zaútočí izraelské letectvo. Protože to by velmi pravděpodobně vedlo k narušení ropného exportu z celého zálivu, a Čína by to pocítila možná silněji než mnohé západní státy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .