Populismus je dědictvím globální finanční krize. Viníci zůstali bez trestu, píší Financial Times

Occupy Wall Street

Jaké dopady na současnou politiku a společnost má globální finanční krize z roku 2008? Odpovědi hledá komentátor deníku Financial Times Philip Stephens. Píše, že dědictvím ekonomických turbulencí se mohla stát žádoucí změna způsobu, jak uvažujeme o nastavení hospodářských poměrů.

V ideálním případě tak mohlo dojít alespoň k částečnému posunu směrem k systému, z něhož by profitoval víceméně každý. Ostatně takový budoucí vývoj slibovali i mnozí mocní té doby: někdejším americkým prezidentem Barackem Obamou počínaje, a konče tehdejším britským premiérem Gordonem Brownem či dodnes vládnoucí německou kancléřkou Angelou Merkelovou.

Světové hospodářství v příští dekádě čekají turbulence. Střední třída vymizí a přibude chudých

Spoření

Německý list Die Welt se ve svém článku věnuje analýze americké poradenské společnosti Bain, která tvrdí, že kvůli stárnutí populace, automatizaci a digitalizaci dojde k radikální přeměně hospodářství. V extrémním případě by se mohla současná třívrstvá společnost přeformovat v dvouvrstvou, a to s 80procentním podílem spodní třídy.

Slibné závazky se ale podle komentáře naplnit nepodařilo. Podoba světa místo toho dospěla k šéfovi Bílého domu Donaldu Trumpovi, brexitu a hlavně k politickému přístupu založenému na získávání výhod jedné země na úkor druhé.

Procesu, započatému v září 2008 pádem investiční banky Lehman Brothers, tak v očích žurnalisty Stephense padly za oběť především liberální demokracie a mezinárodní spolupráce založená na otevřené zahraniční politice světa s propustnými hranicemi.

Viníci, včetně soukromých i centrálních bankéřů, státních regulátorů, politiků a ekonomů, odmítli veškerou odpovědnost. Názorový sloupek je označuje za pachatele, kteří se jen otřepali a šli dál. Svět se tak od začátku finanční krize změnil, ale k horšímu.

Viníci bez trestu

Místo inteligentních, řízených strukturálních reforem přišlo desetiletí, v němž stagnovaly příjmy a státy uplatňovaly přísnou politiku úspor. Není se tedy zřejmě co divit, že lidé, které důsledky ekonomického krachu zasáhly nejvíce, teď podporují populistické povstání proti stávajícím elitám.

Víc než volný obchod Brity zajímá omezení migrace. Mayová se k němu ale nemá

Britská premiérka Theresa Mayová podepisuje dopis, kterým se aktivu článek 50 Lisabonské smlouvy

Britská politická reprezentace se v souvislosti s brexitem soustředí hlavně na debaty o budoucnosti obchodních vztahů, ostrovní veřejnost ale nejvíce zajímá téma hranic. Alespoň to tvrdí komentátor britského listu The Times Dominic Lawson.

V bohatých demokratických státech totiž významná část obyvatelstva začala odmítat politiku volného trhu a globalizovaný svět bez skutečných hranic. Rozsáhlá imigrace může působit rušivě i v dobách, kdy se ekonomice daří znamenitě. Pokud ale probíhá v době politiky šetření, přistěhovalectví se může jednoduše proměnit v nebezpečnou politickou bombu.

Na celé věci je však v pohledu Philipa Stephense nejhorší fakt, že se prakticky vůbec nezměnila každodenní praxe fungování mezinárodních finančních trhů. Několik bankéřů sice přišlo o práci a některé finanční instituce musely zaplatit vysoké pokuty, ale to je tak vše.

Většina zátěže padla na státy a akcionáře. Skuteční architekti nespoutaného finančního kapitalismu nicméně podle britského novináře stále dostávají tučné bonusy a zajímají se jen o to, kolik nul se na jejich výplatnici objeví.

Privatizace zisků, socializace ztrát

Život ve finančních centrech na Wall Street a v londýnské City se i nadále odehrává v podstatě ve stejných kulisách. Původní reformy směrem k větší kontrole chování finančníků vodu příliš nezčeřily. Banky pouze musely mírně zvýšit kapitálové rezervy a zaměstnat armádu právníků, kteří hlídají soulad byznysu se všemi regulacemi. Jsou to ale pouhé kosmetické úpravy.

Dnešní lokální politika je bezmocná proti globálnímu kapitálu, tvrdí politolog Pehe

Jiří Pehe

Je moderní demokracie na rozcestí, nebo dokonce v krizi? Odhalují volby ve Francii nebo ve Spojených státech slabiny demokratických systémů? Funguje soutěž demokratických politických stran efektivně? Jaké politické alternativy si místo ní lze představit?

Stephens ve Financial Times píše, že bankéři jsou královsky placení za aktivity jen pramálo společensky užitečné. Daňoví poplatníci zároveň musejí financovat státní podporu v duchu filozofie, že banky jsou „příliš velké na to, aby padly“.

Zároveň prý „chytří, mladí a nadaní matematici vytvářejí nové, nebezpečně obskurní nástroje používané na finančních trzích“. A tak nyní, stejně jako v minulosti, dochází k privatizaci zisků a zestátnění rizik, která nesou občané a celá společnost. Chybí ale svobodná a volná konkurenční soutěž, která je základním předpokladem kapitalismu založeného na poctivosti, tvrdí komentář.

Celou situaci podle něj ještě zhoršuje neochota vyvodit z poslední krize radikální a konkrétní závěry. Regulační opatření vznikla post mortem a skončila v zapomnění ve chvíli jejich uveřejnění. Centrální bankéři odmítli spoluvinu. Stejně se zachovaly regulační orgány, které měly na finanční trhy dohlížet.

Krizi zaplatili chudí

Philip Stephens poukazuje na dva konkrétní případy. Alan Greenspan, byl prý apologetou omezení státní kontroly nad finančními trhy, přestože do roku 2006 šéfoval americké centrální bance. Bývalý guvernér té britské, Mervyn King, zase při vykonávání své funkce osekal regulační nástroje a po vypuknutí krize svalil vinu na investiční banky. Nyní pracuje pro soukromou finanční skupinu Citigroup.

Eurozóna nepomáhala Řecku, ale sama sobě. Hájila zájmy států a bank, tvrdí ekonomka

eurozóna

Řecko minulý týden formálně opustilo poslední ze tří ekonomických záchranných programů. Státní dluh dnes činí přes osm bilionů korun, z toho většinu země dluží státům eurozóny. 

Také sliby politiků se mnohdy ukázaly jako slova pronesená do větru. Vzkazovali, že finančníci už nebudou stát jako vyvolení nade všemi ostatními. Dodávali, že banky a finančníci budou obyčejným lidem sloužit, místo aby určovali jejich osudy. „Jsme v tom všichni společně“, tvrdil bývalý britský ministr financí George Osborne.

Tak to ale není a nebylo, upozorňuje sloupek Financial Times. Náklady finančního a ekonomického propadu dopadly hlavně na ty, kteří jimi byli nejvíce ohrožení. Rozpočtové škrty se zaměřily především na veřejné výdaje, nikoliv na vyšší sociální vrstvy.

V případě Velké Británie to znamenalo poměr osmdesát ku dvaceti. Přitom platí, že čím méně člověk vydělává, tím více se musí spolehnout na veřejné výdaje státu. Podle novináře Stephense se „tvrdě pracující“, které politici tak milují, když potřebují jejich hlasy, stali největšími obětmi finanční krize.

Rozklad sociálního státu

Na základě těchto argumentů britský komentátor dochází k vysvětlení, proč se široké masy obrátily k politickému populismu. Nikdo se nemůže divit, že bílá americká dělnická třída se po ztrátě kdysi jistého zaměstnání rozhodla podpořit Donalda Trumpa.

Není prý překvapivé ani to, že podobná sociálně demografická skupina podpořila kampaň za odchod Velké Británie z Evropské unie. Napomohla tomu jistě rétorika svalující všechny problémy ostrovní monarchie na přistěhovalce.

Zároveň je při pohledu na státy v celé Evropě nyní vidět rozklad sociálního státu blahobytu. Tedy druhu kapitalismu založeného na principu poskytování části zisku a výhod běžnému voliči.

Problémy prohlubuje i rozvoj digitálních technologií, spojený se snahou technologických gigantů vydělávat na úkor konkurenčního tržního prostředí. Za všechny Stephens jmenuje společnost Google, jejíž agresivní praktiky vyhýbaní se placení daní dopadají nejvíce na ty nejslabší ve společnosti

Populisté nepřináší řešení

K nárůstu obliby populistů prý ale nejvíce přispěl pocit nespravedlnosti. Tedy přesvědčení obyčejných lidí, že elity se o jejich problémy a obavy nezajímají.

Nicméně současný americký prezident a jemu podobní politici odpověď nemají. Podle komentáře naopak platí, že právě na obyčejné lidi nejtvrději dopadnou negativní souvislosti Trumpových obchodních válek.

Američtí demokraté si nedokáží poradit s Trumpem. Jeho znovuzvolení nestojí nic v cestě

Donald Trump

Ronald Reagan si v osmdesátých letech vysloužil přezdívku „teflonový prezident“. Řada skandálů a zmatků, provázející jeho prezidentství, totiž snadno sklouzávala po jeho popularitě. Je Donald Trump odlitý ze stejného materiálu?

Americké pracující třídě už přitom nepomohlo Trumpem iniciované snižování daní, jež naopak nahrálo těm nejbohatším. A britští dělníci nevydělají ani na brexitu, soudí Stephens. Dodává, že Salviniho Liga v Itálii a politická formace Marine Le Penové ve Francii nabízejí voličům holuby na střeše stejně jako Trump. Nelze nicméně popřít, že jejich stížnosti mají reálný základ v pojmenování skutečných problémů.

V pohledu britského novináře tak historici jednou budou na finanční krizi roku 2008 nahlížet jako na chvíli, kdy nejmocnější státy světa rezignovaly na vůdčí roli v mezinárodním systému a kdy globalizace začala ustupovat. Zbytek světa si zase vzal ponaučení, že od Západu není moc co přebírat.

Po pádu komunismu se přitom mnozí domnívali, že už napořád bude panovat éra hegemonie otevřených, liberálních demokracií. „To ale není pravda. Místo toho se dějepisci budou při pohledu zpět snažit pochopit, proč ‚starý režim‘ dovolil, aby nesl vinu na vlastním pádu,“ uzavírá komentátor deníku Financial Times Philip Stephens.

Spustit audio

Související