Po brexitu už Evropa nebude pro trhy lákavá, přestěhují se pryč, varuje šéf banky Morgan Stanley

City, finanční srdce Londýna

Může se sice zdát, že britský politický systém prozatím dokázal odvrátit hrozbu brexitu bez dohody, Londýn ale stále čelí existenciální hrozbě.

V komentáři pro deník Financial Times to píše Colm Kelleher, prezident nadnárodní investiční banky Morgan Stanley. Pokud si totiž Spojené království náhle nerozmyslí záměr opustit Evropskou unii, banky, pojišťovny a další finanční společnosti stále čelí možným následkům neřízeného odchodu.

Poskytovatelé služeb v sektoru finančnictví proto i nadále musí počítat se všemi scénáři. Patří mezi ně nejen odchod Británie z Evropské unie bez dohody, ale také případná neúčast země v celní unii.

Podle Kellehera je pochopitelné, že politici vynaložili jen malé úsilí na ochranu finančních služeb před ranami spojenými s tvrdým brexitem. Finanční sektor se až příliš stal symbolem pro bonusy a různá privilegia, a nemohl prý tedy očekávat víc.

Nečekané dopady

Komentář ale varuje před vynášením mylných závěrů s tím, že přístup Evropské unie i Velké Británie k dosavadnímu jednání o brexitu označuje za riskantní. Z krátkodobého hlediska totiž hrozí narušení fungování evropských kapitálových trhů. Existují ale také dlouhodobé negativní dopady, s nimiž vyjednávači na obou stranách kanálu La Manche nepočítali.

Francie, Rakousko nebo Německo jsou už kvůli brexitu naštvané, připouští státní tajemnice Hrdinková

brexit

Jen co se 27 zemí dohodlo na odkladu britského odchodu z EU na 31. říjen, ukazují se trhliny v jednotě. V tuto chvíli tak platí, že pokud se britské premiérce podaří dolní komorou parlamentu dohodu protlačit, může z Unie odejít i dřív. 

Přístup Evropské unie se zaměřil přímo na vytvoření finančního centra v rámci integračního bloku. Brusel proto trval na tom, aby podniky se sídlem ve Spojeném království založily v Unii dceřiné společnosti – takové, které budou poskytovat služby klientům na unijním trhu.

Londýn z větší části odmítl obavy ohledně svého zániku jako finančního centra. Britští politici zdůrazňovali jedinečnou infrastrukturu a politický rámec města. Další pak vyzdvihovali komparativní výhodu v podobě budoucích volnějších finanční pravidel a příznivějšího legislativního rámce pro finanční služby po brexitu.

V souboji o budoucí centrum finančnictví v Evropě se ale ztrácí hlubší pravda, tvrdí Kelleher. Jak zdůrazňuje, finančnictví a s ním spojené sektory totiž mají globální, nikoliv regionální charakter.

Pryč z Evropy

Výsledkem manévrování unijních i britských vyjednavačů tak nemusí být přesunutí trhu z jedné strany kanálu La Manche na druhou – ve finále může dojít k jeho stěhování do New Yorku nebo Hongkongu. Ostatně takový vývoj je pravděpodobný, protože po brexitu už nebude starý kontinent ve srovnání s ostatními vypadat tak lákavě.

Politici opakují mantru o vůli lidu. Chybí novodobý Churchill, který by se jí postavil, říká Brit žijící v Česku

Brexit

Jak tanečky a pochybnosti kolem chystaného brexitu prožívají běžní Britové? Cítí se kvůli tomu více Brity, nebo spíše Evropany?

Za základní problém Evropy šéf banky Morgan Stanley považuje to, že kontinentální kapitálové trhy jsou příliš malé a roztříštěné. To ohrožuje oprávněnost a schopnost udržovat rozsáhlý ekosystém správců aktiv, právníků a účetních, které finanční centrum vyžaduje.

Tlak na globální společnosti k přesunu některých jejich operací na kontinent nemůže v Kelleherově pohledu přinést dynamiku trhu, kterou Evropa tolik potřebuje. A to přesto, že potenciál pro růst kapitálového trhu je značný.

Evropské firmy dnes zabezpečují pouze jednu čtvrtinu svých potřeb financování z kapitálových trhů. Přitom ve Spojených státech jsou to celé tři čtvrtiny. Má-li tedy být Evropská unie v příštích pěti až deseti letech v rozvoji svých kapitálových trhů úspěšná, bude se muset zaměřit na jejich rozvoj a dát celému svému projektu unie kapitálových trhů globálnější vizi, píše Colm Kelleher ve Financial Times.

Bankovní unie

Jak by mělo takové úsilí vypadat? Podle komentáře současná dominance státních průběžných důchodových systémů znamená, že fond soukromých úspor na investice na kapitálových trzích je malý.

Lotyšsko opouští sen o malém Švýcarsku, tamní banky ve velkém praly špinavé peníze

Praní špinavých peněz

Před rokem zažilo Lotyšsko tvrdý otřes: úřady v USA obvinily třetí největší lotyšskou banku ABLV z rozsáhlého praní špinavých peněz, korupce a spolupráce se severokorejskými firmami, které spadaly pod americké sankce.

Některé státy se pokusily soukromé financování povzbudit zavedením třetího důchodového pilíře, jiné daňovými pobídkami nebo kombinací obou přístupů. Pokud se však má rozšířit okruh zdrojů pro investice, bude toto úsilí v budoucnosti potřeba zvýšit.

Kapitálové trhy v unijní sedmadvacítce také podléhají vnitrostátním pravidlům a vnitrostátním orgánům dohledu. To nicméně podle Kellehera vede ke vzniku nesourodých režimů – například Irsko a Lucembursko tak následují tendence v jiných globálních centrech. V praxi poté obě země umožňují velkým sofistikovaným finančním institucím ze třetích zemí obchodovat s firmami ve svých domovských jurisdikcích.

Francie a jiní takovou praxi nemají. Místo toho trvají na tom, aby podniky z nečlenských zemí Evropské unie zřizovaly místní dceřiné společnosti. To ale pro dané instituce znamená značné náklady. Komentář tvrdí, že pokud se kapitálové trhy mají rozvíjet v souladu se svým plným potenciálem, musí jednotlivé specifické vnitrostátní systémy ustoupit jednotnému souboru pravidel a dalšímu sbližování dohledu.

Jinými slovy, unie kapitálových trhů by měla sledovat směr, který v posledních letech stanovil jiný projekt evropského projektu sjednocení, a to bankovní unie.

Prezident banky Morgan Stanley v zájmu udržení konkurenceschopnosti doporučuje unijním státům i další opatření. Měly by tak prý upustit od praxe, kdy subjekty v rámci Evropské unie obchodují pouze s dalšími subjekty a dceřinými společnostmi ve stejném prostoru a do určité míry tak dochází ke snižování účasti globálních společností i likvidity kapitálového trhu.

Překonané iluze

Oproti Evropské unii všechna významná globální finanční centra umožňují sofistikovaným zahraničním finančním institucím podílet se na trzích v jejich jurisdikci. A přestože je pochopitelné, že jsou Evropané opatrní v přenášení dohledu nad zahraničními firmami mimo Evropskou unii, globální finanční centra už našla způsob, jak docílit určité symbiózy.

Daniel Kroupa: Poučení z brexitu (o volbách)

Brexit

Jeden z nestorů britské konzervativní politiky Michael Heseltine, který v minulosti zastával různé ministerské funkce ve vládě Margaret Thacherové, zveřejnil v prosinci loňského roku video, ve kterém vyjadřuje své mínění o brexitu.

Kelleher vysvětluje, že mimo starý kontinent se podařilo omezit expozici domácích firem mimo hranice toho státu, v němž se centrum poskytování globálních finančních služeb nachází. A zároveň se daří spolupracovat se zahraničními orgány dohledu. Evropa by měla těchto zkušeností využít a přijmout podobný přístup vyvažující otevřenost a finanční stabilitu, myslí si autor komentáře.

Pokud jde o Londýn, politici by si prý neměli myslet, že jakýkoli přesun finančních operací na kontinent může být vykompenzovaný jednoduššími předpisy. Do určité míry jde o překonanou iluzi 20. století.

Globální firmy totiž chtějí regulační jistotu, nikoli ad hoc shovívavost. Spojené království by se tedy podle Kellehera mělo spíše přizpůsobit globálním a evropským předpisům, než aby se vydalo vlastní cestou.

Pro kapitálové trhy jsou zásadní především velikost, likvidita a diverzifikace rizik. Proto jsou finanční společnosti globální. Místo regionálního boje o dominanci finančního sektoru by se Británie i Evropská unie měly snažit o maximální otevřenost a trvalost regulací na celém světě.

V rámci jejich regionálního souboje totiž hrozí, že s vaničkou vylijí i dítě. V případě Asie fungují dvě globální finanční centra: Singapur a Hongkong. Není tedy důvod, proč by také Evropa nemohla být domovem více než jednoho mezinárodního finančního centra, podotýká Kelleher.