Petr Vizina: Omalovánky

24. říjen 2014

Glosa

Nahlédnu do třídy a počkám, až si mě učitelka všimne. Výjimečně nemusím být brzo v práci. Pozdravím ji, ptám se, jak se vede, loučím se a mizím s myšlenkou, že existují různé definice životního blahobytu.

Pro mě je luxus tohle: Učitelky a učitelé, před kterými jsem se měl v dětství na pozoru, mohou být přátelé. Svým dětem jsem je totiž sám vybral.

Ano, stálo to trochu úsilí. Naložit toho mladšího na záda a vydat se na obhlídku blízkých škol, kam by mohl chodit ten starší. Test je jednoduchý. Sledujete, co nastane, až se malé dítě rozeřve. Objeví se v očích pedagogů panika? Budou čekat omluvná gesta, lehce provinilý výraz v obličeji? Budou zastírat nervozitu přehnaně vřelými gesty?

Dalším testem jsou omalovánky. Dospělí dají dítěti hotový obrázek, obvykle nijak vynalézavý. Úloha zní: vybarvi a nepřetáhni. To by totiž bylo špatně, stala by se chyba. Řekněte sami, jestli právě takhle nevypadá raná výchova ke konformitě. Omalovánky vyvěšené na stěnách jsou pro mě další výstražné znamení. Sem dítě nesvěřuj! Podle mého pojetí luxusu si může vybírat i rodič s extrémními názory na něco tak nevinného, jako jsou omalovánky.

Jistě, souhlasím s výtkou, že představa, čím víc máme možností volby, tím jsme spokojenější, je jen pověrou konzumního věku. Jenže já jsem s vybranou paní učitelkou prostě spokojený. A v hledání analogií mezi volným trhem a vzděláním příliš nevěřím.

Jedné pověře jsem naopak vděčný - za to, že si alespoň něco pamatuji z vlastní předškolní výchovy. Zkraje 70. let mi utkvěl v paměti pohled na zástup zamlklých dětí, jdoucích podél kalné řeky v syrovém předjaří. Následují učitelku mateřské školky. Ta nese na kůlu připevněnou panenku, kterou jsme ve třídě proměnili v Moranu. Nakonec ji paní učitelka hodí do řeky.

Vynášení Morany, té slovanské bohyně smrti, vděčím za jedinou vzpomínku na školku. Smysl pro duchovno a tajemství u našich málo laskavých učitelek tehdy prorazily betonový krunýř panujícího světového názoru. Tak si vysvětluji ten ponurý rituál za účasti dětí.

Moje ranní pozdravení paní učitelce je svým způsobem taky rituál, neboli opakované jednání založené na předem daných pravidlech. Z něj pramení příjemný pocit bezpečí, že svět má jasné kontury, ale nemusím je otrocky vybarvovat, jako omalovánku.