Petr Vizina: Když dojde šťáva

Uvnitř vozu se svítí, jsme v teple. Skrz zadýchaná okna a dveře vidíme projíždějící auta a dokonce i jednu cyklistku, ladně plující kolem, kupředu omrzlou alejí. Obvykle spolehlivému a přátelskému živočichovi, diskrétně nehlučné tramvaji, totiž došla šťáva. Stačil mrznoucí déšť, který obalil elektrické napájení slupkou ledu.

Když se, ještě stále beze slov, vyhrneme z tramvaje na chodník, vypadáme v tom prvním bílém večeru letošního adventu, jako stohlavý komparz k vánoční pohádce. Nikdo nereptá, vždyť o nic vážného nejde. Uváznout kdesi na trati v chladnoucím vlaku uprostřed polí, nebo několik hodin na dálnici v autě, to musí být teprve patálie.

Stále žádné rozhořčené hlasy. Jako kdybychom si v tu chvíli užívali to malé vybočení z rutiny cestování tam a zas zpět. Malé dobrodružství, spojené s nečekanou procházkou. Je vidět postavy, kráčející naší ulicí. Naše dvě siluety jsou skoro u cíle, vyjížďka s ohňostrojem na zamrzlých trolejích totiž skončila blízko domu, ve kterém bydlíme.

S malým synem se dohadujeme, že nějakou babičku bychom klidně k jejímu cíli zavezli, kdyby se Dopravní podnik včas nepostaral zrampouchovatělé tramvaji o náhradu. Nakonec potkáváme známou, která se na věk seniorky ještě nekvalifikuje, dítě už ale peláší pro klíče od auta. Odvezeme ji na místo a vracíme se nazpět. Syn navrhuje zřídit miniaturní kyvadlovou dopravu. Žádné seniory už nikde není vidět.

Utkvěl mi ten velkorysý způsob, jakým se cestující tramvaje povznesli nad trampotu se zamrzlou trolejí. Tichým spiklenectvím mi připomněli spoluobčany před pětadvaceti lety, Když se pak. po listopadu 89, mluvilo o době svobody, objevovalo se přirovnání k Mojžíšovi vedoucímu svůj lid čtyřicet let pouští, z trapičského Egypta do země zaslíbené. Dnes už je jasné, že tohle přirovnání moc nesedí.

Na žádném Mojžíšovi se my, Češi, nikdy neshodneme. Ani nečekáme zemi zaslíbenou. Stačí nám zřízení pokud možno spravedlivé a svobodné. Jenže bez té velkorysosti a smyslu pro dobrodružství, jak jsem je toho večera zahlédl v davu na chodníku vedle zamrzlé tramvaje, bychom v té zemi, o které zpíváme „kde domov můj“, stejně nechtěli bydlet.