Petr Šabata: Koronavirus se projevil jako výborný reformátor vzdělávání

Vždyť komu se kdy podařilo nepustit děti do školy dlouhých sto dní (plus dva měsíce prázdnin) a na stejnou dobu naprosto změnit způsob výuky? Vybaví si někdo vůbec nějakou pozoruhodnou školskou reformu za posledních třicet let?

Čtěte také

Michal Komárek: Děti mají jít příkladem – zvládnou to?

A otázka nejdůležitější – je dnešní politická reprezentace schopná převést systém vzdělávání do 21. století?

Jednoduchá odpověď zní – není toho schopná. Na rozdíl třeba od Finska, kde se dlouhodobá reforma školství povedla, v Česku nejsou politici schopni se shodnout a získat pro změny školy a rodiče. Stejně je na tom řada zemí v Evropě a naštěstí platí, že vzdělávání se dá změnit i dílčími snazšími kroky. Třeba výrazným zvyšováním platů učitelů, což se teď v Česku daří.

Hlavní směry vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+, což je pracovní verze strategie na roky dopředu, správně říká, že rychlost sociálních, kulturních a environmentálních změn je dnes bezprecedentní:

„Aby dnešní žáci a studenti byli schopni na všechny tyto výzvy reagovat, musejí umět poznatky, dovednosti, postoje a hodnoty získané ve škole… skutečně aplikovat a využívat. Z tohoto důvodu dochází ke zvýšení důrazu na rozvoj gramotností a kompetencí, na úkor předávání informací a znalostí.“

Učitelka a učitel jsou klíč k budoucnosti

Svatá pravda, která byla do začátku pandemie uzavřená především v hlavách expertů a na stránkách strategie. Pak přišel reformátor koronavirus a všechny ty nejistoty bez pardonu vnutil každé škole, domácnosti, všem studentům, učitelům i rodičům. Školní rok začíná 1. září, nikdo přitom neví, co bude za týden, za měsíc.

Čtěte také

Petr Šabata: Kdo je pro výuku důležitější než učitel? Přece ředitel školy

A všichni se učili za pochodu učit se, improvizovat, poradit si v nepředvídatelných situacích… To samozřejmě není reforma, jen tvrdé, ale správné nasměrování. Silný impuls, jaký by nevytvořilo ani sto strategií.

Nejúspěšnější žáky v mezinárodním hodnocení mají z Evropy Finsko a Estonsko, přitom děti z obou zemí nejsou geniální, ale stát je tam schopen zajistit vysoký průměr, jen málo studentů je slabých, umějí se postarat i o odstrčené děti.

V Česku je to naopak – i krize kolem nákazy ukázala, že se propadají děti ze sociálně slabých rodin a z rodin, kde není vzdělávání důležité. Na co by se měl stát, ministr, vláda nyní soustředit strategie-nestrategie? Na učitele, na ředitele, na záchranu nejslabších a na digitalizaci.

Petr Šabata|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

A pokud by si měl vybrat jen dvě priority, tak na učitele a péči o nejslabší. A když jen jednu, tak na platy a podporu učitelů. Protože učitelka a učitel jsou klíč k budoucnosti, dokážou děti strhnout, nasměrovat, připravit na pohyblivý zítřek.

A zůstanou za katedrou i v době, až koronavirus a jeho reformní elán pošlou vědci a výrobci vakcíny do učebnic dějepisu někam k Marii Terezii.

Autor je šéfredaktor Českého rozhlasu Plus