Petr Janyška: Zemřel Bernard Pivot, ikona francouzské literární kultury
Jedním ze specifik Francie je její vztah k psanému slovu a vůbec k literatuře. Neexistuje tam snad významnější politik, který by nevydal aspoň jednu knihu. Jako by platilo, že kdo nepíše, nemá šanci dostat se do nejvyšších pater.
Zcela zvláštní fenomén měla Francie v osobě Bernarda Pivota, literárního novináře, milovníka francouzštiny, vína a literatury, kterému se podařilo něco, co by bylo v českém kontextu těžko myslitelné. V televizi vytvořil v roce 1975 debatní pořad věnovaný literatuře, který běžel patnáct let v nejsledovanějším čase a měl ohromnou sledovanost. Pátek co pátek, vždy ve 21:45, se na něj dívalo minimálně dva a půl, někdy až šest milionů diváků a potom se o něm celý týden mluvilo.
Čtěte také
Nazval ho, jak měl ve zvyku slovní hříčkou, „Apostrophes“, což by šlo velmi volně přeložit třeba jako „Jenom na slovíčko“. Pozval si vždy několik tváří a pod nejrůznějšími úhly s nimi probíral jejich knihy. Jeho úspěch spočíval v jedinečném mixu uvolněnosti v kombinaci s neuvěřitelnou erudicí a znalostí knih svých hostů. Z každého se mu podařilo vytáhnout něco překvapivého, každou knihu dovedl předvést tak, že si ji člověk měl chuť hned jít koupit.
Jednu dobu taky celá třetina prodaných knih ve Francii vděčila tomu, že se objevily u Pivota v jeho pořadu. Byl typickým francouzským intelektuálem v tom, jak si vždy bránil svoji nezávislost a zároveň jak byl perfekcionistický. Denně četl knihy deset až dvanáct hodin a takhle se připravoval na každý pořad.
Zajímavě, šťavnatě, erudovaně
Jeho Apostrofami prošla všechna větší jména francouzské i světové literatury, která rozšířil i o velké postavy kultury a politiky, vždy se u něj ale mluvilo o knihách. Některé večery věnoval jen jedné tváři a za některými si dokonce zajel. V jeho pořadu se objevili jen tak namátkou Vladimir Nabokov, Norman Mailer, Marguerite Yourcenarová, Milan Kundera, John Le Carré, Umberto Eco a stovky dalších.
Čtěte také
Měl tam také Solženicyna, za nímž si zajel do Ameriky vyzpovídat ho o tom, jak psal Souostroví Gulag. S Lechem Wałęsou zase natočil v Polsku ještě za komunismu tajně rozhovor o jeho knize „Cesta naděje“. A tak by šlo pokračovat donekonečna.
Zpovídal také prezidenty Mitterranda nebo Giscarda d´Estaing, ale také dalajlámu nebo filmové režiséry Truffauta, Godarda nebo taky Mastroianniho. Všechny stále kolem knih. Ovšem tak zajímavě a šťavnatě, že dovedl poodhalit spoustu netušených rysů svých hostů a zároveň milionům lidí ukázal, jak zajímavá může být literatura a vůbec kultura.
Jeden ze svých pořadů dokonce natočil počátkem 90. let v Praze ve Strahovské knihovně, kde zpovídal frankofonního spisovatele Václava Jamka.
Po patnácti letech svého pořadu zkusil ještě jiný formát, ten už se ale tolik neuchytil. Jeho vášeň pro slova a literaturu ho přivedla k tomu, že založil měsíčník Lire, tedy „Číst“, že publikoval řadu knih věnovaných nástrahám a finesám francouzštiny, že se stal členem Goncourtovy literární poroty i členem a na pár let dokonce předsedou Francouzské akademie. Její členové mají přezdívku „nesmrtelní“, ta ho však před týdnem zradila. Zemřel 6. května a s ním odešel velký kus francouzského intelektuálního života.
Autor je publicista a bývalý diplomat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
