Petr Holub: Za všechno může Hasenkopf

Příběh amnestie by se dal stručně shrnout jedinou větou, že vrchnost o něčem rozhodla, vzbudila tím mezi lidmi nespokojenost, a tak se snaží najít obětního beránka.

Beránkem má být v případě prezidentské amnestie právě Pavel Hasenkopf.

Příběh ovšem v sobě skrývá tři motivy, které popisují zřejmě typické chování českých elit. Tyto motivy jsou nepochybně přítomny i v jiných zemích, v Česku jsou však rozhodně přebujelé.

Prvním motivem je utajování. Nikdo neví ani čtyři měsíce po vyhlášení amnestie, kdo vlastně text napsal, protože hradní právník Hasenkopf vyvrátil tvrzení hradního kancléře Vratislava Mynáře, že text napsal on s kolegy Petrem Hájkem a Ladislavem Jaklem. Není známo ani to, za jakých okolností amnestii spolupodepsal premiér Petr Nečas. Ví se jenom to, že o svém podpisu neinformoval nikoho z vlády.

Druhým motivem je neodpovědnost. Amnestii vyhlásil prezident Václav Klaus, ten však byl podle Ústavy za své činy neodpovědný, pokud nešlo o velezradu. Teoreticky třeba o velezradu šlo, Ústavní soud však obvinění od senátorů odmítl s tím, že prezident už stejně ve své funkci končí a že tedy nemá smysl problém řešit.

Neodpovědný je také premiér Nečas, který vysvětlil, že jeho spolupodpis pod amnestií je pouhá formalita. Za nic nemůže ministr spravedlnosti ani autoři textu amnestie, kteří pro jistotu nejsou známi.

K tomu ještě přistupuje třetí motiv a tím je provázanost tuzemské vládnoucí vrstvy. Kancléř současného prezidenta se snaží odvést pozornost od činu předchozího prezidenta a jeho utajených spolupracovníků. Za Klausem a jeho lidmi stojí představitelé vlády a části opozice. Vysocí politici si jdou na ruku jen z toho důvodu, že se pohybují na stejné politické úrovni.

Utajování, neodpovědnost a vzájemná provázanost oddělují politickou sféru zcela neprodyšně od zbytku společnosti. Politici mohou rozhodovat, jak chtějí a mohou si přitom být jisti, že neponesou žádnou odpovědnost a že se nikdo ani nedozví, že právě oni rozhodli.

Takový model chování vládnoucí vrstvy by se v dobách mezinárodních krizí České republice nevyplatil, v klidných dobách to pouze znamená nutnost smířit se s tím, že stát nefunguje, jak by měl.

Nutno dodat, že tuzemští vládci mají ještě čtvrtý nástroj a tím je schopnost ovlivnit veřejnou debatu. Svůj výklad událostí dokážou umístit do médií a tím zpochybnit každou kritiku, která by je mohla zasáhnout. Vidět je to také na amnestii.

Prezident možná omilostnil největší podvodníky devadesátých let, nakonec je ale nikdo plnomocně neodsoudil a tak možná ani podvodníky nejsou. Nelze také zapomenout, že vyhlášením amnestie Klaus jenom využil svého práva. A jestli někdo udělal nějakou chybu, pak to byl nejspíš subalterní úředník, někdo jako Pavel Hasenkopf. Navíc se nemá smysl vracet k události, od které už uplynulo skoro půl roku a která se tak jako tak nedá odestát.

Tolik se dá říci jménem Hradu přátelských médií.