Pasta Oner: Každé ráno začínám nanovo. Vstávám s tím, že jsem nic nedokázal
Přestože měl problémy ve škole a nevzali ho ani na Akademii výtvarných umění, je Pasta Oner jedním z nejvýraznějších českých výtvarníků. „Kdybych to měl vzít akademicky, tak jsem určitě autodidakt. To je pro mou práci dost zásadní a nemá smysl se tomu nějak vyhýbat, nemám akademické vzdělání,“ říká v pořadu Hovory a dodává: „Co se týká vlivu, tak mě ovlivňuje všechno a neustále. Vše ve mně zanechalo nějakou stopu.“
„Ale obecně a s přibývajícím věkem, i když jsem pořád mladý kluk, jak říká většina mých starších bratrů, tak si víc věcí uvědomuji a dokážu je víc a lépe analyzovat, odkrýt vlivy, odkud pocházely, kde jsou určité paměťové stopy, které následně přetavuji do své práce. Myslím si, že tímto způsobem pracuje celá řada výtvarníků a do jisté míry hodně umělců těží ze své minulosti a svých vzpomínek,“ doplňuje.
Zdeněk Řanda, známý pod uměleckým jménem Pasta Oner, se v posledních letech profiluje v nezávislých i veřejných galerijních provozech, ve kterých snoubí a zároveň i překračuje klasické žánrové kategorie pop-artu a cartoon estetiky. Začínal ale jako writer graffiti.
„Graffiti už sleduji jen velmi okrajové, jen to, co vidím na ulici. Se scénou nemám prakticky žádný kontakt a neznám už ty mládežníky, kteří to dnes dělají. Nicméně tam vidím změny. Já jsem končil v období, kdy jsme se to snažili dělat relativně nejčistější možným způsobem, a pak jsme to uměle špinili. Ale určité manuální schopnosti jsem si z grafity přinesl a hlavně, když děláte graffiti, jste nuceni pracovat kontinuálně a být takzvaně vidět. To se samozřejmě přetavilo i do mé současné tvorby.“
Z graffiti pak podle umělce vzniklo mnoho alternativ, především street art, což je ale kategorie sama pro sebe, která už nepoužívá sprej, ale nejrůznější techniky. „Tady ta vizuální podoba jde naproti veřejnosti, už je to i srozumitelnější, s víc obrázky,“ říká s tím, že to vysvětluje hodně zjednodušeně.
Čtěte také
„Graffiti je prostě živelná věc,“ dodává. „Konec konců – spousta ortodoxních writerů si myslí, že jsem sešel z cesty.“
Stále se ale necítí jako jeden z nejvyhledávanějších českých umělců.
„To je můj celoživotní boj a problém. Každé ráno vlastně začínám na novo. Neustále na sebe vyvíjím velký tlak, možná až zbytečný, ale jsem tak zvyklý pracovat. Vstávám s tím, že jsem nic nedokázal, nic neudělal. A začínám od znova. Samozřejmě že navazuju jak na nějaké techniky, tak rozpracované věci. Ale ten úspěch, vyjádřený i ekonomicky, přímo nevnímám. Ten přichází sám a může také odcházet,“ přiznává s tím, že ho kupředu žene i to, že má zodpovědnost i za své spolupracovníky a jejich živobytí.
„No, a taky si můžu dovolit nákladnější techniky a přístupy, složitější věci.“
Celý rozhovor pořadu Hovory najdete v audiu, ptal se Vlastimil Ježek.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
