Ondřej Vaculík: Jarní ozdravná kúra

Přijal jsem tu smutnou zvěst a zasul ji do stínu vrbětické kauzy. Protože co je to proti tomu, co se na nás teď bude z Ruska valit. Pak mi to ale nedalo – vyhlédl jsem z okna, vlaštovky, kde jste? Domnívám se, že vlaštovky jsou boží prozřetelností přírody lépe naprogramovány, než jsme my, a že by se do tak sebezáhubného letu nepustily. Vydal jsem se do polí, luk a hájů a přesvědčil se, že do našeho kraje vlaštovky ještě nezavítaly.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Proč nám ministr Blatný vyhořívá?

On ani ten duben není abnormálně studený, ale normální, takové dubny bývávaly a vlaštovky to vědí. Ačkoli se nám to asi nezdá, příroda nás už druhým rokem obdarovává velice blahodárným počasím.

I ta zima – mínus sedmnáct, jaká krása! Meteoroložka Honsová to dokonce nazvala „mrazivým peklem“, což mě rozesmálo. Smích mi ale zamrzl, když jsem startoval auto a ono nic. Nedivil jsem se mu. Ani mně se tím mrazivým peklem nikam nechtělo, ale já na rozdíl od automobilu musel do práce.  

Nepříjemné kalamitní situace nám komplikují život, jako bychom neměli dost už toho, co ho nechci nikdy jmenovat, ale už jsem ho měl také.

Nejúčinnější zbraň proti pandemii

Potkal jsem lesníka, který se stará o naše obecní lesy, a svěřil se, že mně se ta zima líbila, přestože jsem nenastartoval, brodil se po chodníku sněhovou břečkou a skoro mně omrzly uši.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Válka pravdy proti pravdě a dopisy přes zeď

A on se rozzářil: „No ovšem, tak krásnou zimu jsme už dlouho neměli.“ „A proč,“ zajímalo mě; náš fořt je sice lesní inženýr, ale s velikým přírodoznaleckým přesahem.

„Kdyby existoval nějaký lidský lékař přírody, profesor s božskou mocí, ordinoval by jí jako léčebnou kúru přesně to počasí, které si u nás, v našem pásmu, příroda naordinovala sama. Měli jsme krásný, vlhký až mokrý minulý rok, kdy se po létech sucha zmátořily usychající stromy. Chladnější a mokrý rok, pak mráz, kdy sníh byl i v nížinách, a teď studený a vlhký duben jsou nejúčinnější zbraní v boji proti kůrovcové pandemii, totiž kalamitě. A nás to nic nestojí, nehledě na jiné škůdce,“ radoval se náš fořt.  

Ondřej Vaculík|foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Součástí přírody je také člověk, takže i my lidé jsme přímými účastníky této pro přírodu ozdravné kúry, této léčby, přemýšlím. Možná je i tou nejúčinnější zbraní v boji proti kůrovcové, totiž covidové pandemii – a ani o tom nevíme. Vědci jako virologové, epidemiologové a další příslušní pandemiologové sice vědí hodně, ale o tom, co nevědí, nemají stejně jako my ani šajna. A toho, co nevíme, je možná více, než víme.

Považujeme-li se za součást přírody, můžeme se z naší společné ozdravné kúry jenom radovat. Tedy pokud ten fořt s velikým přírodoznaleckým přesahem měl pravdu.

Autor je spisovatel a komunální politik