Ondřej Konrád: Bude Národní divadlo konečně samostatnější?

03058268.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03058268.jpeg

Odpustíme si žertování o paradoxu, že Národní divadlo, jehož vznik ve druhé polovině devatenáctého století symbolizoval buditelské vlastenectví, si nyní bere za vzor právě Vídeň. A jen konstatujme, že je měr ředitele Jana Buriana transformovat příspěvkovou organizaci do instituce veřejnoprávní, k čemuž ho i se členy garanční rady inspiroval vídeňský příklad.

Národní divadlo sice ani potom nebude nezávislé na státu, ale o poznání samostatnější vůči dosavadnímu zřizovateli, tedy ministerstvu kultury. A čerstvý resortní ministr Daniel Herman zřejmě chápe, že Burian s dlouholetou zkušeností vedení rovněž více složkového plzeňského divadla má jak důvěru odborné veřejnosti, tak zřejmě i podstatné části zaměstnanců Národního divadla a především předpoklady rozháranou instituci konsolidovat.

Podstatou jeho návrhu, který dnes ministrovi předložil, je oddělení uměleckých souborů. Balet, činohra i opera (bráno dle abecedy) by se měly stát právnickými osobami využívajícími střechové servisní organizace Národního divadla s technickým, dílenským a dalším zázemím. Jde tedy o proměnu v holdingovou společnost, jakou prodělalo právě vídeňské divadlo před zhruba deseti lety, a která, což říká nejen Burian, ale i četní divadelní experti, se jednoznačně osvědčila. A vrátila tamní scénu mezi absolutní světovou elitu. Proces zamýšlené pražské transformace je ovšem komplikovanou záležitostí vyžadující množství legislativních změn, ředitel předpokládá, že za optimálního tempa by mohl být završen zhruba do tří čtyř let.

Národní divadlo, vedle třeba České filharmonie další zásadní pomyslnou výkladní skříň české kultury tradiční i současné, propojenou ovšem úzce s děním ve světě, bude sice nadále financovat stát prostřednictvím resortního ministerstva. Ale mělo by mít mnohem volnější ruce a nezmítat se v nejistotách vždy, když přijde k moci jiná politická garnitura, jejíž někteří exponenti mívají občas tendence uměleckou instituci ovlivňovat, či své lidi dokonce do jejího vedení dosazovat.

Podstatný díl autonomie na politice si vymohl při nedávném příchodu do čela České filharmonie Jiří Bělohlávek a coby internacionální osobnost své angažmá podmiňoval také zvýšením platů hudebníků a podobně. Za krátký čas se ukázalo, že jeho nástup přinesl klid dovnitř tělesa, jehož renomé stoupá doma i ve světě.

Burian sice není světová dirigentská hvězda, ale typem znalého manažera s jasnou vizí. Nepřichází s nečekanými nápady a návrhy, o lecčems velmi podobném se uvažovalo už před lety, ale kýžené změny se nedařily realizovat. Burian má na co navazovat a zdá se, že by mohl mít úspěch. Jaký by si Národní divadlo a česká kulturní veřejnost konečně zasluhovaly. Bude ovšem také chtít, aby stát vyčlenil na provoz víc prostředků. A s tím byl zatím vždy problém. Jenomže podfinancované divadlo se nikam výš vyšvihnout nemůže. Snad to nynější vláda pochopí.