Nový život je jako nový rok
Stejně jako s novým rokem, kdy mnoho z nás začíná v uvozovkách nový život – bez cigaret, alkoholu, s pravidelným pohybem, vzděláváním a kulturou a s noblesou a ušlechtilým chováním, které si dáváme jako předsevzetí – tak stejně takový nový život začínají svým způsobem uprchlíci, kteří se do Evropy dostanou tzv. přesídlením.
Nepřijdou sem tedy klasickou cestou, která často zahrnuje nervy drásající noční pochody a překonávání přírodních i státních hranic. Ale tak, že jejich životní situace v domovské zemi nebo v uprchlickém táboře je dlouhodobě tak bezvýchodná, že jediným potenciálním řešením je přesídlení.
Přesidlování je však delikátní proces, kde rozčarování hrozí jak ze strany uprchlíka, tak většinové společnosti, případně politiků, kteří se potom ptají, jestli to vůbec mělo smysl. Protože Česká republika také patří mezi země, které přesidlují, přináší pořad Zaostřeno na cizince několik evropských nápadů, jak tento nástroj azylové politiky využít lépe a ku prospěchu všech.
Jak dát šanci uprchlíkům, aby byli na pracovním trhu kvalifikovanou silou? Jak připravit veřejné instituce nebo zdravotnická zařízení na příliv uprchlíků? Co přináší poskytování útočišť pronásledovaným spisovatelům? A kdy je nejlepší doba k přesidlování?
„Chtěl jsem se vrátit!“
Přesídlení není bezbolestné řešení a musí se sejít několik faktorů: Zájem musí projevit země, která bude přesidlovat, daný uprchlík musí splnit její kritéria a na konec, poté, co se seznámí s tím, co může zhruba ve svém novém životě očekávat, musí podepsat souhlas s přesídlením. Nicméně to, že realita bývá mnohem méně třpytivější než uprchlíci očekávají v uprchlickém táboře, je skoro pravidlo.
Přesídlení přináší často rozčarování z kolize snů a reality. A to jak u uprchlíků, tak u společností, které je přijmou. Tato starší bhútánská žena byla spolu s celou rodinou přesídlena před několika lety do Velké Británie. Dodnes si připadá izolovaně: „Cítíme se tu osaměle. Nedaleko od nás je trh, kam ale ani pořádně nemůžeme jít, protože se nedomluvíme. Můj manžel tím hodně trpí. Je to těžké.“
Irácký inženýr Abdulkareem Abdulkareeem byl přesídlen v roce 2009 ze Sýrie do Německa, a jak říká, litoval: „Byl jsem nepříčetný – ne naštvaný, ale nepříčetný kvůli té situaci! Po prvním týdnu jsem se rozhodl, že se musíme vrátit do Sýrie, protože jsem si nebyl jistý, že moje dcera může dostat potřebnou zdravotní péči.“
Co se stalo? „Byli nepřipravení na přijetí nás přesídlených uprchlíků. Já jsem byl do toho programu vybrán proto, že moje dcera je naprosto fyzicky hendikepovaná a dostali jsme slíbeno, že se jí dostane bezodkladné zdravotní péče. Namísto toho nás poslali do přijímacího tábora, kde jsme nestrávili avizované dva týdny, ale rok a půl! Bez jakýchkoli zařízení pro takto hendikepované dítě,“ vysvětluje Abdulkareem Abdulkareeem.
„V tom táboře byl muž, který byl naprosto paralyzovaný – a musel čekat tři měsíce, než dostal speciální lůžko. Já sám jsem čekal rok, než moje dcera dostala invalidní vozík. Nebyli vůbec připraveni na takové případy a nedokázali nám ani najít nějaké bydlení. Trpěli jsme, protože jsme čekali, že na začátku bude vše lépe zorganizované. Zvlášť proto, že jsme se nezjevili jak nějací běženci, ale přišli jsme řádně v souladu s tím přesidlovacím programem a oni měli měsíce na to se na nás připravit,“ dodává.
1. Nebýt sám
S Petrou Hueck jsme se setkaly na podzim v Bruselu na konferenci o projektu Share, kde si zástupci měst, úřadů a sociálních služeb vyměňovali zkušenosti s přesidlováním. Přínos projektu Share je právě v tom, že umožňuje vyměňovat zkušenosti a obracet se o radu i do zahraničí na konkrétní osoby, takže dotyčný úředník nebo sociální pracovník ví, že na svou práci není úplně sám. Petra Hueck vede evropskou kancelář ICMC (International Catholic Migration Commission), která celý projekt řídí a propojuje.
Lze za poslední rok a půl, kdy projekt běží, vysledovat nějaké společné rysy evropských problémů s přesidlováním?
„Myslím, že situace a kontext v každém městě a evropské zemi jsou jedinečné. Přesto je tu několik společných témat. Jedním z nich je plánování. Uprchlíci přicházejí ze země, kde dostali azyl, vybírá je vláda přijímací země a poté jsou přepraveni do daného města nebo kraje, kde je dostanou na starosti místní úřady. Bohužel velice často neexistuje nějaká efektivní struktura, která by umožnila koordinovat ten příjezd přesídlenců a upozornila na něj všechny relevantní osoby. Takže plánování a rozdělení úkolů je určitě moc důležité.
Dalším velkým tématem je bydlení. Přesídlenci musejí hned začít někde bydlet. V některých zemích jdou nejprve do přijímacích zařízení, někde rovnou do svých bytů – každopádně vše musí být okamžitě k dispozici. V některých zemích je ale bytová otázka problém, hlavně co se obecních bytů nebo sociálního bydlení týče. O tyto byty mají zájem i další skupiny lidí – nejen uprchlíci. Všichni mají jen nízké příjmy, takže všichni o tento druh bydlení bojují.
Třetí výzvou je potom schopnost dobře komunikovat s místními úřady a místní populací, že přicházejí noví uprchlíci a proč přicházejí. Ne proto, že chtějí mít zaměstnání v Evropě, ale proto, že potřebují ochranu, a proto přišli do naší země. Když si místní lidé uvědomí, že uprchlíci přišli proto, že potřebují ochranu, jsou k nim většinou víc otevření – ale musí o tom být informováni.“
2. Kudy na pracovní trh?
Petra Hueck identifikovala základní problémy, s kterými se přesídlení uprchlíci potýkají a které v důsledku přinášejí i problémy úřadům a radnicím, které se o ně starají. Přístup na pracovní trh kvůli vysoké konkurenci a také vysoké úrovně vzdělaná Evropanů je jedním z nich. Tento holandský projekt Foundation for Refugee Students, tedy Nadace pro studenty uprchlíky, se je snaží motivovat ke studiu a pomoci jim se vstupem na trh práce. Finanční prostředky získává především od soukromých dárců.
Dál princip vysvětluje Sabina Alieva:
„Uprchlíci mohou u nadace požádat o stipendium na studium. Na základě jejich osobního příběhu uprchlíka a předchozího dosaženého vzdělání je potom vybíráme a udílíme jim finanční podporu.“
3. Kultura přijímání a uvítání je základem lidskosti, zní z Británie
Instituce jako školy nebo zdravotnická zařízení nemusí být nutně proti uprchlíkům, nebo dokonce rasistické, když jim odepřou nějakou péči nebo nepochopí, co se po nich žádá. Na vině je mnohdy pouhá neznalost situace. Zlepšování znalosti situace a propojování institucí, které si s uprchlíky vědí rady, si vzal na mušku britský projekt City of Sanctuary (v překladu Město-útočiště). Hovoří jeho národní koordinátorka Tiffy Allen:
„City of Sanctuary je síť měst a obcí, organizací a oblastí společnosti. Základní myšlenkou je, že chceme vytvořit kulturu přijetí a z míst, která využíváme a kam chodíme, udělat bezpečná místa, kde se uprchlíci budou cítit vítáni. Protože si myslíme, že taková kultura je přínosná pro všechny.“
Váš projekt je především praktický. Můžete popsat, jak funguje?
„Domníváme se, že aby se tato myšlenka mohla realizovat, musí se každý zamyslet nad místem, kde žije a pohybuje, a dosadit tam tu hodnotu bezpečí a útočiště. Vezměme si jako příklad školy: V Bristolu, Leadsu, Swansea a dalších britských městech, se ve školách nespokojí jen s tím, že děti učí o uprchlících. Ale že to poznání vetknou do každodenního chodu školy. Pozvou si třeba skupinu uprchlíků, budou o nich mluvit v různých předmětech, ale budou o nich informovat a o té potřebě poskytovat azyl i školníka nebo kuchařky v jídelně – a ideálně také rodiče.
A někdy začnou samy děti přicházet s vlastní iniciativou: Třeba nedávno v jedné škole měli den bez uniforem. To asi znáte: V Británii ve školách děti nosí uniformy, ale občas je den bez uniforem. To mohou přijít ve svém oblečení, ale zaplatí jednu libru. Celá škola potom třeba vybere tisíc liber. No a ty děti hlasovaly pro to, aby těch tisíc liber šlo organizaci, která pracuje s uprchlíky.
Rozdáváme také ceny Nejlepší škola, která šíří myšlenku City of Sanctuary. Škola, která ji dostane, pak tou myšlenkou musí nakazit sousední školu, takže se to virálně šíří. Totéž lze dělat se zdravotnickými organizacemi nebo třeba uměleckými institucemi. Máme takovou cenu i pro divadla. Zrovna divadla jsou pro šíření uprchlických příběhů ideální. Nedávno třeba naše místní divadlo inscenovalo hru o uprchlících, a tak jsem se jich ptala: A pozvete také nějaké? Pozvali a teď, tři čtvrtě roku poté, se z toho vyvinulo to, že kdykoli má to divadlo novou hru, tak rezervuje 20 volných vstupenek pro místní uprchlíky. Takhle je včlenili do života.“
4. Evropa = zlatá klec, pevnost i prostor pro svobodu slova. Díky, Satanské verše!
Starý kontinent neboli Evropa, má kromě pověsti zlaté klece také stále ještě pověst intelektuální a vzdělané části světa, která si nadmíru cení svobody slova. Právě této pověsti se snaží dostát projekt ICORN – International Cities of Refuge Network. V překladu tedy mezinárodní síť měst-útočišť. Projekt se zaměřuje na pronásledované spisovatele, novináře, bloggery nebo třeba komiksové kreslíře v zemích třetího světa, kterým poskytne útočiště na rok nebo dva a oni za to musí dál pokračovat ve své tvorbě. Projekt začal v devadesátých letech poté, co byla vyhlášena fatwa na spisovatele Salmana Rushdieho za jeho Satanské verše.
Helge Lunde je výkonný ředitel projektu ICORN a je důležité, že pochází z Norska. Spousta norských měst je v aktuální čtyřicítce totiž do projektu zapojena a rozhodně se nejedná o velké metropole.
„Zapojit se mohou všechna města: od těch malých na severu Norska nebo na jihu Itálie, po velké metropole jako Barcelona nebo Paříž,“ namítá Helge Lunde. „Máte pravdu, je zapojeno hodně skandinávských měst – z víc důvodů. Jedním z nich je však ten, že projekt tam našel silnou odezvu. Šíří se ale to ale dál a i mimo Evropu – zapojeno je třeba Mexico City.“
Co musí město zajistit, pokud se chce do projektu zapojit?
„Není toho moc. Musí pozvat jednotlivce, nebo třeba ještě jeho partnera a rodinu, nabídnout jim bydlení a zajistit životní náklady. To je základ. No a pak je samozřejmě zapojit do společenského nebo profesního života toho města. Většina měst v projektu toto dá na starost různým organizacím, takže ve výsledku jsou ty finanční náklady zvladatelné. Je to ale nesmírně důležitá práce.
Jsou nějaké kvóty pro ty finanční náklady – v jaké výši se zajišťují životní náklady?
„Žádná hranice tam není. Většinou říkáme: něco mezi studentem a profesorem. Doporučujeme třeba 1100 euro měsíčně za jednoho, 1300 za dva a tak dále. Ale ceny se v různých zemích liší, takže nepožadujeme konkrétní částky. Musí to zajistit důstojné podmínky. Ale rozhodně ne nutně luxusní.“
Co ta otázka bezpečnosti? Město přijímá pronásledovaného spisovatele, nehrozí však, že si ho tam najdou dlouhé prsty nějaké zahraniční rozvědky?
„Ne, běžně ne. Normálně ten spisovatel žije v bezpečí. Samozřejmě si ale nikdy nemůžeme být stoprocentně jistí. Pokud je tedy dotyčný pronásledovaný i v zemi, kde získal dočasný azyl, tak je ochranu schopna zajistit místní policie. Rozhodně není potřeba ochranky nebo najímat bodyguardy – to se nestává často.“
To ale znamená, že jste s takovými případy setkali?
„Ano, setkali jsme se s tím, že ten spisovatel byl pronásledovaný. Většinou s tím má ale problém doma ve své zemi. A když odejde do jiné země, tak se pronásledování přenese na jeho rodinu nebo přátele, kteří tam zůstali. Ale pokud dotyčného pronásleduje Al-Šabáb, Hamás, Al-Kajda nebo Taliban, tak tam si nemůžete být jisti, jaké spojky ta organizace má po celém světě. V tomhle je náš svět globální vesnice.“
Není to ale neřešitelný problém – mohou se ti spisovatelé ještě vůbec někdy vrátit?
„Někdy se mohou vrátit. Třeba taková Sihem Bensedrine, to je tuniská novinářka píšící o lidských právech, se vrátila do Tuniska hned, jakmile v její zemi vypukla revoluce. Spisovatelé se vrací a doufejme, že situace na celém světě se bude zlepšovat tak, že se jich bude moct vracet mnohem víc – stejně jako dalších uprchlíků. V mnoha případech ale musejí zůstávat dál, přesunout se do jiného města, nebo požádat o azyl. Přemýšlení o tom, co s nimi bude pak, je nesmírně důležité.
Napadá vás nějaký případ spisovatele, kterému váš projekt hodně pomohl?
„Mohu zmínit jemenského básníka Mansura Rajiho, který strávil 15 let ve vězení kvůli svým politickým aktivitám. Byl přesídlen do Norska a potom se stal hostujícím spisovatelem ve Stavangeru. Přišla tam za ním jeho žena a narodilo se jim dítě. Napsal od té doby řadu básní, spolupracuje s novinami – takže je příkladem toho, že jakmile spisovatel dostane azyl, je schopen dál velice aktivně komentovat dění v nové zemi i ve své staré a být do něj zapojen. My ale vždy říkáme, že to musí být win-win situace pro všechny. Takže i pro to město, které se do projektu zapojí. Čím více do pozvání spisovatele investuje, tím víc se mu vrátí. Třeba jedna spisovatelka z Bangladéše přijela do norského Tromsö a vymyslela si, že o každém, koho potká, napíše báseň. A když potkala 150 lidí, vydala knihu, protože měla napsaných 150 básní. Všichni ti lidé měli o knihu zájem, protože byla o nich. Tak to je taky dobrý příklad.“
„Na přesídlení není nikdy vhodná doba…“
Závěr tohoto pořadu patří rozhovoru s Vincentem Cochetelem z evropské kanceláře Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
Nebudeme tu skrývat, že přesídlení neznamená automaticky krásný nový život. Pro ty uprchlíky je strašně těžké se zapojit plnohodnotně do nové společnosti, dosáhnout průměrné úrovně. Co se s tím dá dělat?
„První věcí podle mě je investovat do jazykového vzdělání. Většinou se ty dotace pohybují kolem 300 až 400 hodin jazykového vzdělávání na uprchlíka. Někdy to stačí, někdy ne. Někdy je dobrý nápad přidat jazykové kurzy na pracovištích. Na severu Norska jsem navštívil zaměstnavatele, kteří poskytovali svým zaměstnancům s uprchlickým původem hodinu norštiny denně. Došlo jim totiž, že jinak by se ti lidé učili jazyk 10 let, a tak dlouho nemohou přece jako zaměstnavatelé čekat – obzvláště když lidi do svých firem poptávali a mohli uprchlíkům dát práci.
Takže musíme být trochu flexibilní v tom, jak se uprchlíky budeme snažit vzdělávat. Ale nemyslete si, že ti lidé nic neumějí, když přijdou do Evropy! Umí toho spoustu, mají velkou odolnost a výdrž a schopnosti se adaptovat na nové podmínky. To na nich vždycky obdivuji: Jejich odvahu, výdrž, schopnost přizpůsobit se – mnoho z nás tohle vůbec neumí. Takže to bych navrhoval využít. V mnoha zemích je také možnost absolvovat speciální kurzy, které vás připraví na tamější trh práce.
Mám takovou osobní historku: Přebíhal jsem mezi dvěma jednáními v Bruselu, z toho jednoho jsem šel pozdě a venku už na mě čekal taxík. Omlouval jsem se za zpoždění a taxikář říká: Nic si z toho nedělejte, mám pochopení pro vaši práci. Před 32 lety jsem byl přesídlen do Belgie. Byl to vietnamský uprchlík, kterého z bárky zachránila posádka ropného tankeru v Čínském moři, když se snažil utéct na Filipíny. Tam potom strávil dlouhá léta zavřený v uprchlickém zařízení, než byl přesídlen do Belgie. Jeho francouzština nebyla dokonalá, nicméně dokázal se dorozumět. Strašně pyšně mi říkal, že jeho nejstarší dcera pracuje jako chirurg, jeho syn je právník a nejmladší dcera také studuje na univerzitě. Takže to může být těžké pro první generaci, ale pak už jde život dál.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
