Ženy na frontě: Marie Ljalková. Odstřelovačka, která chtěla být generálkou

Čtěte také

Ženy na frontě: Marie Kvapilová a její ruce plné krve

Marie Ljalková-Lastovecká (*1920) se sama po válce identifikovala jako volyňská Češka, přestože historikové zjistili z archivních dokumentů, že byla rodilou Ukrajinkou.

„Ani nepochází z Volyně, její rodiče byli Ukrajinci,“ říká historička Alena Flimelová. „Po válce zřejmě chtěla někam patřit, přimkla se proto ke komunitě volyňských Čechů, protože jí byli za války velmi blízcí,“ vysvětluje historička.

Cesta do Buzuluku

Když si v roce 1939 Němci a Sověti rozdělili Polsko, tak rodiště Marie, tehdy ještě Petruščákové, bylo součástí sovětského záboru. Seznámila se s československým emigrantem, který utíkal do Sovětského svazu, Rusínem Mychajlem Ljalkem. Provdala se za něj a oba odešli do Sovětského svazu, kde žili na různých místech.

Nástup žen v Buzuluku|foto:Historické oddělení Moravského zemského muzea

Po útoku Německa na Sovětský svaz v červnu 1941 byli Ljalkovi odsunuti do střední Asie, ale po zprávě o tvorbě československé jednotky v Sovětském svazu odjel Ljalko do Buzuluku, kde se 9. února 1942 stal jejím příslušníkem. Marie jej následovala později, příslušnicí zahraniční armády se stala 3. června 1942

Procházela výcvikem na zdravotnici, nezakončila jej však úspěšně. Při povinných střelbách byla ale tak dobrá, že putovala do prvního kurzu pro odstřelovače a úspěšně jej ukončila. Okolo jejího prvního bojového nasazení u Sokolova panuje podle Aleny Flimelové hodně legend a nejspíš i návrh na vyznamenání, které obdržela, může být zkreslující.

Podle něj měla zneškodnit čtyři nepřátele, zůstává však otázkou, jak se celá událost odehrála. Po Sokolovu nastřelovala pušky pro vojáky, bojů už se jako odstřelovačka neúčastnila. Zůstává tak jedinou československou vojákyní, která zasáhla s puškou do boje.

Zraněna na frontě

Později působila na frontě jako zdravotnice a řidička sanitky. „Byla prý velmi lidská a empatická,“ říká Alena Flimelová. Ljalková sama utrpěla zranění při bojích na Dukle a až do konce života měla střepinu v hlavě.

Po Sokolovu. Druhá zprava Marie Ljalková, prví zleva Malvína Fantová|foto:Sbírka Aleny Flimelové

Po válce absolvovala kurz pro vojenské sestry a zůstala v armádě jako vojenská zdravotnice; propuštěna z armády byla v 50. letech a pracovala jako průvodkyně. Dožila v Brně, kde byla doslova legendou. Jezdila na různé besedy a dočkala se (na rozdíl od jiných veteránek) zaslouženého znovuobjevení: jako o jedné z mála našich vojákyň o ní vznikla knižní monografie.

„Představuje jednu z výrazných osob ženské části Svobodovy armády,“ dodává Alena Flimelová, podle které měla Marie Ljalková-Lastovecká i velký nesplněný sen: chtěla se stát první českou generálkou. Zemřela v roce 2011.

Poslechněte si celé Portréty, které jsou součástí cyklu Ženy na frontě. Další díly poslouchejte každý květnový čtvrtek po 20. hodině, nebo kdykoliv v podcastových aplikacích.