Martin Horálek: Velký pátek ve Valdicích
Velký pátek je den, kdy si křesťané připomínají mučednickou smrt Ježíše Krista. Tuhle obligátní větu jsem připojil k velikonočním pořadům už mnohokrát. Letos poprvé jsem ji ale napsal s trochu jiným pocitem.
Důvodem je velkopáteční přenos. Zavedl mě na místa, kde se výrazy jako život a utrpení nebo vina a trest, jeví úplně jinak.
Čtěte také
Tím místem je žalář. Dokonce jeden z nejtěžších u nás. Věznice Valdice. Svět sám pro sebe. Platí tu svébytná pravidla. Dokonce i docela běžné věci tu mají odlišnou hodnotu než ve světě za zdí.
Když se tu ocitnete bez předchozí zkušenosti, nitro vám nejspíš sevře úzkost. Ztrácíte sebedůvěru. Instinkty se vyostří, protože je potřebujete k přežití.
Přestože jsem tohle místo okusil jen pracovně, byl to mimořádně tísnivý zážitek. Pykají tu vrazi a násilníci. Mezi nimi i ti, kteří se do běžného života už nesmí nikdy vrátit. Jsou pro své okolí příliš nebezpeční. S tím počítají i jejich strážci. Vědí, že tihle lidé už mohou ztratit jen málo.
Mučedníci víry
Valdická věznice je specifická ještě v jednom ohledu. Vznikla z bývalého kláštera mnišského řádu kartuziánů. Uprostřed budov obehnaných smyčkami žiletkového drátu se tak poněkud absurdně vyjímá monumentální stavba trojlodní baziliky. Ta se svého času stala dokonce místem posledního odpočinku Albrechta z Valdštejna.
Čtěte také
A protože i komunisté měli smysl pro symboliku, byť poněkud zvrácenou, právě do této věznice s oblibou posílali kněze a řeholníky. Ti v odsvěceném kostele vykonávali nejrůznější manuální práce, které byly součástí jejich trestu.
Jenže zdejší zdi nejsou nasáklé jen potem tehdejších muklů. Jsou prosáklé i jejich krví. Za všechny připomenu jen Josefa Toufara, kterého tu během výslechů mlátili tak, že ho to nakonec stálo život.
V syrovém interiéru zdejšího chrámu tak přemýšlím nad vírou těch, kteří jím prošli. Lidé jako Josef Zvěřina, Oto Mádr nebo Antonín Mandl. Laskaví kněží, intelektuálové, kteří se ocitli v prostředí, ze kterého je mi úzko i v situaci, kdy vím, že z něho za pár hodin svobodně odejdu.
Čtěte také
Beznaděj a opuštěnost Velkého pátku tu musela být doslova všudypřítomná. A přesto věřit nepřestali. Dokonce i tady dokázali šířit radost a naději. Radost, o které tu básník Jan Zahradníček napsal:
Pohrávají si se mnou jak kočka s myší.
Sbohem, má ženo, a sbohem, vy doma.
Je radost, je radost, je radost
i tady dole, kde žal světa dno má.
I mezi tím smutným nábytkem vězeňským
ze dřeva getsemanského.
Po valdické zkušenosti jsou i pro mě letošní Velikonoce jiné. Korespondují s oprýskanými zdmi zdejšího kostela. Dřív v něm pracovali mučedníci víry. Dnes sem přichází ti, kteří ve svém životě spáchali hrozné věci.
I tady ale zazní zvěst o nabídce Božího odpuštění pro všechny lidi bez rozdílu. Byť se tomu lidský rozum občas vzpírá. Právě takové jsou křesťanské Velikonoce!
Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
